Čtyři dny | Four days

Festival 4+4 dny v pohybu založila v roce 1996 čtveřice Pavel Štorek, Denisa Václavová, Markéta Černá a Nikola Böhmová, kteří jej dodnes pořádají. Za dvacet let festival uvedl více než 400 zahraničních i českých souborů či tvůrců všech druhů současného umění (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění, film, video art).

Kulturními projekty oživil festival taková místa jako starou kanalizační čistírnu v Praze Bubenči, opuštěné tovární haly ČKD Karlín, bývalý městský pivovar v Holešovicích, bývalou cihelnu v Šáreckém údolí, hokejový stadion HC Hvězda ve Vokovicích, tělocvičny Tyršova domu, Nosticovy haly, bývalé Federální shromáždění, bývalé Casino v Pařížské ulici, budovu bývalého ÚLUVu na Národní třídě i Palác U Stýblů na Václavském náměstí. Festival inicioval vznik řady premiér site-specific projektů českých souborů, dále uvádí skupinové výstavy současných vizuálních umělců a kurátorů, spolupracuje s předními historiky umění a architekty na procházkách a přednáškách. Festival dlouhodobě spolupracuje s kulturními organizacemi Kruh, Jednotka/Unit, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, Start Vršovice a další.

Letošní ročník festivalu 4+4 dny v pohybu je jubilejní, dvacátý. Má smysl i v rámci festivalu bilancovat a třeba jej nějak oživit či proměnit?

Nikdy nebilancuji. Ani na Silvestra, ani při oslavě svých narozenin. Festival je ale zvláštní kategorie. Je to kolektivní tvorba se společným cílem a tajným mottem „Vydržet za každou cenu!“. Je radostné, že jsme se ve stejném tvůrčím týmu „dožili“ dvacítky, což je skutečně vzácný okamžik. V létě jsem měl volnou chvíli, trochu přemítal a zabředl do naší historie. Asi jsem bilancoval poprvé v životě.

Od roku 1996 jsme pozvali 170 zahraničních souborů, iniciovali více než šedesát českých premiér, a to jsem nezahrnul site-specific projekty, happeningy, výtvarné instalace, přednášky, sympozia, diskuze a podobně. Dostavil se smíšený pocit radosti a sentimentu, protože když jsem si po časové ose pročítal naši historii, tak je proměna programu viditelná.

Jak se proměňovala dramaturgie festivalu?

Přetvářela se průběžně, ale řekl bych, že spíše intuitivně a v reakci na aktuální okolnosti, než strategicky. Začínali jsme prezentací pohybového divadla a site-specific projektů, pak jsme se přesměrovali k současnému tanci, postupně přidali činoherní inscenace a v posledních letech jsou již tradicí i výstavy vizuálního umění, přednášky o architektuře a komentované procházky.

Mne od začátku lákala hudba, ale vždy se na festivalu objevovala okrajově. Na hudbu jsem si netroufal, i když mne možná přitahuje víc než divadlo. Až v letošním roce jsem našel odvahu a asi i drzost a postavil téměř celou dramaturgii na dialogu hudby a performing arts. Jde mi o jistou změnu nasměrovaní celé akce. Zdá bude mít smysl a zda bude dostačující či příliš radikální, prověří diváci letošního festivalu.

Jak byste festival charakterizoval?

Dlouho jsem se bránil označení „festival současného umění“, ale musím uznat, že kolegové, kteří je prosazovali, měli pravdu. To rozpětí od performing art až k výtvarnému umění a architektuře nám jednak rozšířilo diváckou základnu o další generaci. A co je ještě podstatnější – nedovolilo nám to jako tvůrcům ustrnout ve stereotypech.

Jak se za dvacet let vašeho festivalu proměnil způsob fungování vašeho teamu a jak se posunuly vaše divadelní preference?

Náš tým, jehož základ tvoří čtyři lidé, zestárl o dvacet let. Většina z nás přivedla na svět další generaci, a tak pochopitelně priority komíhají – slovy Ivana Vyskočila – od rodinných povinností k pracovním a zpět. Což je radost a naše současná priorita.

Určitě jsme dříve byli dravější, odhodlanější, a taky naivnější… Dnes jsme pragmatičtější, zkušenější a profesionálnější. Ale stejně – tak jako jsem nikdy nechtěl přestat kouřit, nechtěl jsem zastavit festival. A určitě mluvím jednohlasně za celý tým.

Jsme přáteli i v soukromém životě, a tak si často povídáme o tom, jak ti mlaďoši frčí a my je vlastně vůbec nestíháme. Někdy se tomu smějeme, jindy nám z té okolní rychlosti zatrne. Na druhou stranu si myslím, že naše zkušenost je nepřenosná a vzácná. Se vší vážností. Jezdili jsme do zahraničí vybírat umělce a vyjednávat podporu, ale zároveň jsme na festivalu vytírali toalety anebo domy po holubím trusu, vyzvedávali umělce na letišti, vařili pro ně, věšeli světla, prostě všechno, co dnes dělá na festivalech x-členný tým. Začínali jsme v kanceláři společně s Bohnickou divadelní společností a sdružením mamapapa, a když nám holandská nadace v roce 1997 věnovala fax (velký telefon, ze kterého lezly černobílé dopisy), tak jsme slavili až do rána. Většinou jsme šli do našich akcí střemhlav s vírou, že to má smysl a že to ostatní lidi osloví a bude je to bavit ještě víc než nás.

Jak a kdy se na festivalu objevilo výtvarné umění?

To bylo přítomné již od počátku, i když skrytě. Site-specific projekty se odvíjely od volby lokace, světelného designu… Účinkujícími byli často studenti výtvarných škol či scénografie. Grifftheater a mamapapa v podzemí čističky, to byla výtvarně divadelní akce, Theater Silo v Zemědělském muzeu jakbysmet. Spilky, která inicioval Tomáš Žižka v Holešovickém pivovaru, to byl výtvarný skvost. A tak by se výtvarné umění dalo stopovat v celé naší historii. A v neposlední řadě design našich festivalových barů. Vstup kreativity Jednotky /Unit a Krištofa Kintery proměnil náš festivalový meeting point v místa, o kterých se mluvilo.

A pak přišel zlom, kdy Krištof Kintera a Denisa Václavová přizvali v průběhu festivalu mladé výtvarníky, začali koncipovat výstavy a doprovodný program, čímž se výtvarné umění stalo zcela přirozenou součástí festivalu.

Festival se vždy, kromě uvádění divadelních projektů, výstav, diskusí a dalších kulturních aktivit, zaměřoval na oživování již opuštěných míst, zabydlování mnohdy opuštěných nebo průmyslových objektů kulturními počiny. Proč jste se od počátku zabývali i tímto řekněme urbanistickým či site-specific aktivismem?

Útěk v roce 1998 do Čističky v Bubenči byl vyprovokován scénografem Tomášem Žižkou a architektem Benjaminem Frágnerem. Přesvědčili nás, že naší dramaturgii bude slušet nedivadelní prostor. A měli naprostou pravdu, i když jejich „úlet“ v nás vzbuzoval od počátku velkou nejistotu. Úspěch samotné akce, která byla příbuzná s pololegálními aktivitami typu Stalin, Azyl, či projekty Petra Bergmanna a Děreva, nám dala energii a víru. A koncepci festivalu nový směr. Už nás nebylo třeba přesvědčovat. Bylo rozhodnuto!

Jak festivalové prostory vybíráte a objevujete?

V devadesátých letech se ještě zázračně nabízeli sami majitelé nemovitostí s tím, že by o festival stáli. S privatizací a proměnou společenské situace okolo milénia však štědrost milovníků umění a majitelů budov utichla. Byl to velký zlom. A my jsme si uvědomili, že pokud chceme dále nacházet inspirativní místa, musíme naše malé občanské sdružení částečně proměnit v realitní agenturu.

Hledat každý rok nové místo pro tak obří akci, jako je festival, je podobné, jako kdyby se mimopražský student rozhodl najít pronájem bytu 3+1 s terasou na Praze 6 za 100 korun. Najít dům, továrnu, opuštěný objekt a následně konkrétního majitele byl a je často nadlidský úkol. My nabízíme pouze krátkodobé kulturní využití, minimum peněz a pro majitele celkem nepodstatnou reklamu. Zatímco oni – majitelé – dávají všanc celou svoji nemovitost a často i pověst. Mnohdy navíc chtějí zůstat v anonymitě. A tak více než aktivismus, je to vášeň a fanatismus dostat se do míst, kde se umění nikdy před naší intervencí neudálo.

Na jaké obtíže jste při vyhledávání festivalových míst naráželi?

Překážky jsou vždy a všude. Většinou vstupujeme do domu a okamžitě vidíme všelijaká nebezpečí pro návštěvníky. Například nevyhovující dispozice, chybějící rozvody elektřiny a vody a podobně. Ta místa jsou ale výzvou. Dnes už si s nimi poradit umíme a díky krátkodobému pobytu a ponorem do historie se dozvídáme příběhy těchto dočasně opuštěných míst a naši návštěvníci též.

Možná se teď vzdálím od otázky, ale nedá mi nezmínit, že kdyby nám někdo v roce 1998, kdy jsme festival přenesli do Čističky odpadních vod v Bubenči, řekl, že jednou budeme i v Národním divadle, tak bychom to brali jako vtip roku. Myslím, že jsme v té době byli natolik odlišní, že jsme i pro Divadlo Archa působili jako totální underground, ne-li parta šílenců. Před pár lety jsme ale vstoupili jedním projektem i na půdu Národního divadla a tam to – bohužel nebo bohudík – brali jako samozřejmost. Tím chci říct, že nás nelákají jen místa opuštěná, ale též zabydlená, prapodivná a možná až přiliž definovaná, institucionalizovaná. Prostě, pokud bych to měl shrnout, nejraději stanujeme v poušti nebo na střeše mrakodrapu, ale nebráníme se ani večeři v hotelu, pokud je hostitel spřízněná duše.

Jak vzájemně – jako festivalový team – spolupracujete? 

Našli jsme za ta léta svoje slabiny i přednosti a naučili se s tím kreativně pracovat. Vždy je pro mne důležité, že se i přes vzájemné „nepokoje“ shodneme na základních věcech.

Karty máme rozdány plus minus od počátku stejně. Já vytvářím zahraniční program, Denisa Václavová je kurátorkou prostoru a výstavy, Markéta Černá je producentkou a Nikola Böhmová produkční. Máme skupiny přátel, se kterými pracujeme dlouhodobě. Návrháři designu prostorů, technici, runeři, pokladní, kustodi, uklízečky, lokační… Během festivalu zaměstnáváme okolo sedmdesáti fanoušků našeho festivalu.

V jakých prostorách bude letošní festival?

Letos se jsme vedle Archy, Ponce a Jatek 78 rozhodli pobývat i v Desfourském paláci v ulici Na Florenci 21 na Praze 1. Palác byl postaven v roce 1845 na lukrativním pozemku v těsné blízkosti Těšnovského nádraží, které bylo zprovozněno v roce 1845. Posledním dnem provozu Těšnovského nádraží byl 1. červenec 1972. Samotná likvidace tohoto nádraží zásadně změnila charakter vnitřní Prahy. Byla to jedna z největších urbanistických tragédií Prahy, a tak se nádraží pokusíme alespoň na okamžik znovu obnovit aspoň ve vzpomínkách.

Na co speciálního se má divák připravit?

Festival zahájí 2. října výjimečný tanečně hudební projekt Nothing That Is Everything, který vznikl ve spolupráci špičkové belgické kapely Zita Swoon s legendárním souborem Needcompany. V hlavním zahraničním programu se dále představí světoznámá francouzská hudebnice a performerka původem z Rwandy Dorothée Munyaneza, která mimo jiné složila a nazpívala soundtrack k filmu Hotel Rwanda, který byl nominovaný na Oscara.

Dalšími hosty letošního festivalu budou francouzský muzikant a performer Jonathan Campdeville, norský performer a bubeník Amund SjølieSveen, švýcarský režisér a hudebník Marco Berrenttini, belgická performerka Lisbeth Gruwez zatančí na písně Boba Dylana, norský hudebně taneční projekt choreografky Kristin Ryg Helgebostad a Ingrid Fisdalsvou nastuduje performance s českým pěveckým sborem. Dále se představí slovinská umělkyně Mala Kline a vlámský performer Pietre Ampe.

Speciálně k dvacátému výročí festivalu připravili přední české a slovenské taneční a divadelní soubory mimořádný projekt Plug & Play na téma hudba – tanec – divadlo.

Nemáte dojem, že někdy váš inspirativní program plný nových a pro festival speciálně připravených děl, workshopů, diskusí a seminářů bývá přebit atraktivitou festivalem adaptovaných míst?

Tady řeknu něco zcela upřímného. Před pár lety se mi stalo, že jsem si při opening party po vernisáži, kde se tísnilo asi pět set hostů, chtěl dát pivo. Procpal jsem se ze strany na bar, což byla vždy naše domluva a řekl slušně o pivo. Kluk za barem řekl: Zařaď se do fronty, vole. Chtěl jsem se prát, ale ten večer jsem raději odešel v dost velké depresi na pivo do hospody. Druhý den se vše srovnalo, ale vážně jsem přemýšlel, že jsme se stali už především atrakcí. Vzhledem ale k tomu, že i v divadlech jsme měli plno, postupně má zloba přešla do radosti.

Nechci být zlý, ale nesnáším akce, které si zakládají na atraktivitě a dočasných trendech. Tady nemohu nezmínit i festivaly Designblok a Signál. Je skvělé, že se zabývají novými technologiemi a novými uměleckými strategiemi, ale oba zmíněné festivaly pracují s prostorem strašlivě jednoduše a povrchně. Chtějí být především „trendy“. Na naší cestě stojí desítky umělců, které jsme do festivalu zapojili, téměř jsme s nimi žili, naslouchali jejich nápadům, hádali jsme se s nimi, debatovali, tvořili. Tím se, myslím, vyčleňujeme z podobných aktivit a trendy urbanistických aktivismů dneška.

Neobjevujeme tovární haly a jiná dočasně prázdná syrová a opuštěná místa či domy, abychom šokovali návštěvníky. Chceme „jen“ upozornit na místa, která se pravděpodobně zboří, a my té demolice – jednou – budeme litovat. Na místa, kde život byl drsný, ale i naplněný a bohatý, na místa, kde se život zcela vytratil a zmizel. Jakýkoliv vstup do těchto prostředí a jejich studie jsou vlastně plná smutku. Objevujeme a reflektujeme minulost, ale také víme, že budoucnost téměř jistě neovlivníme. Tak ta místa alespoň náš festival dokumentuje s prostým záměrem: zde by se mohlo dále žít, ale nežije se. A my se ptáme, proč? Majitelům nemovitostí se snažíme změnit pohled na umění a umělce inspirovat a neodradit od volných nemovitostí.

Rozhovor vedl Lukáš Jiřička

/Rozhovor byl připraven pro Archanoviny – září/říjen 2015. Publikujeme se svolením autora./