Ohlasy v médiích

 

2012

4+4 dny v pohybu v čase alibismu

Festival kurátorského týmu „čtyř vran“ – což je tradiční logo festivalu 4+4 dny v pohybu – se stal po mnohaleté aktivitě oficiální událostí neoficiálního umění. Jeho rozbíhavou dramaturgii, překračující hranice uměleckých oborů i mantinely umění vůbec, není snadné shrnout. Nejbližším pojmenováním by byla poetika trashe.

Na okraji poetiky trashe

Její tradice se táhne od Duchampse a Man Raye a jejich generace, realizuje se zejména ve výtvarném umění a v posledních dvaceti letech se prolnula jak s environmentalistickými idejemi a radikální výtvarnou avantgardou, tak i s kýčovitým kutilstvím. Je to výraz přecpaného světa. Také svědectví závislosti paměti na fetiších. Takto nás přivítá pamětí zrcadel socialistický proc-prostor Casina v Pařížské, kde letos „vrány“ squatovaly.

O výstavě Would you like another game? kurátoři Krištof Kintera a Denisa Václavová naznačili, že máme mezi řádky číst i jiná hra politická. V přízemí je po levé ruce rozhozena ve stylu čiré poetiky trashe teatrálně romantická změť červeného sametu, starého nábytku a předmětů ošuntělého luxusu, po pravé podobná asambláž odstíněná do mužně pivní výtvarné poezie. Autoři této instalace (Jedinečné Svatopěstitelské družstvo) ji pojmenovali Pod Klausem i pod Leninem, hříšně noční život vedem a se svázácky lišáckým alibismem ji vydávají za tepání politického marasmu dotyčných režimů. Další prostor voní kůrou dřevěné mantry, nad níž se tyčí kaktus, který kolem svého kaktusového bříška nekonečně točí hula-hula obruč. V patře pak výstava vysublimuje do drobných instalací převážně konceptuálního ladění – děl mladých výtvarníků. Nic míň, nic víc.

Žert, ironie, sarkasmus a hlubší význam?

Pořadatelé 4+4 dnů se rozkročili do široka. V jejich programu jsem napočítala více než 40 položek. Některé mají v sobě jako matrjošky ukryty další. Za svá nosná témata označili politiku, tanec a hru. Za lomítko si přidejme jejich konstantu – hledání paměti architektur. Bytová one man performance režiséra Jiřího Adámka Dvanáct milosrdných zapadala do právě tohoto programu. Odehrávala se v bytě jistého pana Dominika Steina, který byl i performerem. Adámek tu vybočil z vlastního stylu, k žánru performance žádné nadhodnoty nepřidal; ale našlo se pár šťastných okamžiků. Po dlouhém a neplodném kmitání performera po tristní, syré trash kuchyni se za otevřeným oknem ve tmě objevila přízračná ženská tvář. – Jablko nakousnuté a pak prudce nabodnuté na hřebík na zdi zůstalo viset jako duchampsovský object trouvé. V závěrečné scéně v měšťáckém pokojíčku předsedal pan Stein v křesle dvanácti divákům; oblékl se pro tu příležitost do fraku a oddal zbožnému naslouchání Requiem. Poslech provázel světem znechucenou a nekrofilní mimikou, v ruce drže fotografii muže v rakvi. Posvátný okamžik byl přerušen hlasem ženy, zvoucím velekněze naléhavě k večeři. Když publikum začalo nahlížet dychtivě do kuchyně, vyhnal je pan Stein svinským krokem ze svého privátu. Měla jsem v tom číst sžíravou kritiku přízemního měšťáctví? Snad… ale jista si být nemohu; ta výpověd byla nezávazná, alibistická – možno tak, ale možno i jinak, takže proč vlastně vůbec…?

Kašpar-Kazatel

Politické téma u Čtyř vran, dosud politicky barvoslepých, překvapilo. Festival zahájilo taneční představení Lisbeth Gruwez z Belgie, jejíž sólo It’s going to get worse and worse and worse, my friend pověst politicky angažovaného díla předcházela. Lisbeth Gruwez tomuto očekávání dostála, a nikoli prvoplánově. Do řeči tance „přeložila“ projev fašizoidního amerického kazatele. A prokázala, že tělo je, byť skrytěji než slovo, objektem i nástrojem politiky. Počínala si přitom podobně, jako když vysílá Jiří Adámek politické vzkazy svými voicebandy. Tak jako on fragmentarizuje a přeskládává do nových, obžalujících významů slovní výpovědi, analyzuje Lisbeth Gruwez pohybový proud a jeho překódováním v něm odhaluje a obnažuje skryté agrese. Její taneční hudbou jsou z proslovu kazatele vypreparovaná ostří koncovek, vyštěknuté slabiky, zaškytnutí jedu, zbytky slovních kmenů, sémata. Androgynní, hubená, se štábně-důstojnickou elegancí, neměla v prázdném obdélníku světla k dispozici nic jiného než své perfekcionistické tělo, mrštné a záludné, v šedo-bílo-černém střídmém mužském oblečení. Tančila machiavelisticky úlisný tanec. Jed jí unikal při bodavých výpadech gest z konečků zaostřených prstů; připomínaly hrot fleretu. Celé tělo ostatně bylo tou nevypočitatelnou zbraní. Lisbeth Gruwez je též Paganinim manipulativních gest, hypokriticky konejšivých a graciézních. Také opovržlivě komediantských; tanečnice vytváří obraz Kašpara-Kazatele. Minimalismus její pohybové studie s permutacemi a variacemi nám také připomíná, že je dítětem belgického tance, dědička Anne Teresy de Keersmaeker.

Pubertální radikalizace

Křiklavě politické téma zvolil pro taneční sólo Baader – choreografie radikalizace Christophe Winkler z Německa. Jde o neobyčejně bolestivou epizodu novodobé německé historie. Její protagonisté, tragičtí radikálové z R.A.F, už dlouho přitahují taneční umělce; téma zpracoval v roce 1990 s brémským tanečním souborem Johann Kresnik, divadelník myslící politicky par excellence, nebo v roce 1994 Pavel Mikuláštík se svým Tanečním divadlem ve Freiburgu. Winklerova nevynalézavá etuda v obligátním pohybovém „contemporary slovníku“ nevyjadřovala nic než tu a tam jakýsi mladický tělesný přetlak bez sebemenšího vztahu k tématu – až na dětskou pistolku napřažených prstů. Svou politickou message shrnul Winkler ve slovech: Shooting is fucking a fucking is shooting; tak se nechal slyšet jeho mladý interpret. Během produkce postupně odkládal svůj oděv, až se dobral k nahé pravdě, respektive k pravdě ve spoďárech. V pozadí scény visel manifest R.A.F., na který tanečník nezorientovaně ukazoval prstíkem a na televizní obrazovce sledoval divák snímky členů R.A.F. Ale jinak mohlo to představení být – o čemkoli a jmenovat se jakkoli. Bylo asi tak politické, jako je heroický chlapeček sedící na pařezu s dřevěnou flintou a rozevřenou mayovkou na kolenou a snící o tom, že je Old Shatterhand.

Ve foyer Casina čekaly na diváky malé hračky – figurky, s nimiž se diváci/účastníci měli vydat do ulic Prahy bojovat proti totalitnímu režimu ve hře ISPY: Vítejte v Bělorusku!…?

Takzvaná reakce na blízkovýchodní konflikt

S velkým očekáváním jsem vzhlížela ke skupině z tanečně vyvolené země Izrael, jakož i k tématu blízkovýchodního konfliktu, které anoncovali. Niv Sheinfeld & Oren Laor a jejich Loď bláznů bylo ale zklamání; podprůměrné představení, chudé na nápady, vypomáhající si ustavičnými – nepříliš legračními – zcizováky. Jejich šťavnatá tanečnice stereotypně kulila krásné oči a cenila zuby, aby z nás vyrazila smích. Moc netančili a politicky se ukázali naprosto neteční, vezmeme-li v úvahu, odkud přicházejí. Obrácená kytara – kulomet – metaforickou bohatostí nepadla daleko od Winklerových pistolových prstíčků. Za jejich jediný politický (a znepokojivý) vzkaz mohu pokládat pokusy o manipulaci publika tím, že je nutili vstát (bez vážného důvodu a vztahu k obsahu) nebo učit se zpívat pitomou písničku při drnkání na kytaru (také mimo mísu). V Izraeli jsou skvělí tanečníci, kteří se politických – i kontroverzních – témat nebojí a neuhýbají před nimi. Proč zvát ty netečně?

Exploatace Kašpara

Farma v jeskyni za velkého zájmu zejména mladého publika ukončila festival svými Intervencemi. Jedna z nich přenesla diváky do hříšné atmosféry zrcadlové nejsvětější svatyně Casina. Hana Varadzinová zde rozehrála ďábelskou hereckou kreaci – překvapivě vyměnila ritualizující obraz herečky Farmy v jeskyni za image lacině třpytivé a dryáčnické postavy z commedie dell’arte showbusinessu. Horečnatě tajtrdlíkovala – s klaunským šklebem a potřpytkovaná – u elektrického piánka, na které se doprovázela, jako by jí šlo o život. Zpívala triviální zpěvy „národů světa“ a nakonec se drsně vysmála i Ódě na radost. Výstup byl chorobně opojný i děsivý falešnou euforií. Tragická stružka krve z nosu etudu rázně uzavřela. A zpětně osvětlila: téma exploatace těla, exploatace společenských ideálů. Závěrečná intervence komiksových fízlů, kteří se nenápadně vynořovali a množili a nakonec všichni naráz zmizeli z prosklené pavlače po provazových žebřících dolů na ulici, byla neškodná. Dělali bububu na slečny, ty se chechtaly. Fízlové byli už jen vtipně promyšleným zábavným klipem pro publikum, které nemá paměť, nemá minulost a nečte noviny.

Symposia s ručením omezeným

Velké místo v letošním programu (circa 10 ze 40) zaujímaly mimoumělecké aktivity – přednášky, symposia, propagační diskuse, naučné procházky apod. Ten podíl se mi zdá přílišný. Festival byl vůbec „bohatý a různorodý“ – až ke ztrátě vlastní tváře. Až ke ztrátě jistoty, kde vůbec to které umělecké dílo začíná a končí. Ke ztrátě autorské individuality, a tím i autorské odpovědnosti. Nepokládám to za triumf pokroku.

Ano, jsme svědky procesu, v němž se umělecký artefakt roztavuje na herní model. Nelze to nevzít realisticky na vědomí. Hra je už i určitým zbavením se odpovědnosti, „kříže“, který umělci donedávna nesli. Obsahuje však i riziko, často i značné. Jsou i „hry doopravdy“…

Rovnoprávnost mezi muži a ženami podléhá tolika omezením a předsudkům, že je z ní vlastně fantom.

Ale proč mají za umělce slízat slávu (a honoráře) delegáti konferencí a diskusí? Už proto, že – na rozdíl od umělců – nenosí svou kůži na trh.

Prostor & katarze

Architekti 4+4 dnů se ptali mimo jiné ve svém programovém prohlášení, jak demokratizovat náš veřejný prostor. Je to předčasná otázka; náš veřejný prostor potřebuje nejprve uklidit – esteticky i politicky.

V proluce ve Vršovicích stála pyramida z jemně zabarvených židlí, instalace studentky sochařství Terezy Erbenové. Byla výmluvně jednoduchá, zhodnocovala historizující činžáky v pozadí. Neobyčejně ji esteticky povyšoval volný prostor kolem. A tak mě napadá, že v našem přecpaném světě není už estetickým aktem něco do prostorů přinášet, ale naopak z nich něco odebírat. Navrhuji místo instalací – dezinstalace, po nichž by místa vydechla a zjevila svůj pravý význam. Místo fetišismu trashe prostorovou katarzi.

» Zobrazit celý text ›

 

4+4=9 (No. 1)

Pod Klausem i pod Leninem, hříšně noční život vedem!

Včera začal 17. ročník festivalu 4+4 dny v pohybu. Zprvu jej organizátoři charakterizovali „mezinárodní divadelní festival“, od roku 2010 však už nese podtitul „festival současného umění“. A tak nemohu začít úvodní reportáž z letošního ročníku jinde než v centru jeho letošního dění, v bývalém ústředí Svazu studentů a po roce 1989 veksláckém casinu, dnes opuštěném modernistickém železoskleněném domě v Pařížské ulici č. 25 v Praze.

Když jsem tam po představení Lisbeth Gruwez přišel, zdálo se mi, že dům ovládli Vesmířani. Tak to možná vypoadalo ve Warholově Factory v 60. a 70. letech, anebo v nějakém londýnském house clubu v 80. nebo 90. letech minulého století. V celém prostoru tepala elektronická trance music, kolem chodili psychedelicky vyhlížející – většinou mladí, tak kolem 20-25 let – černěodění lidé s rozličnými nápoji v rukou, černými vlasy a barevnými brýlemi na očích. Kolem nich kroužili a postávali umělecky se tvářící intelektuálové a intelektuálně se tvářící umělci. Všichni mezi sebou rozprávěli, kouřili, fotili se do svých mobilů. Tepali konzum dne a užívali si konzumu noci.

 

4+4=9 (No. 6)

4+4 dny v pohybu prostorem a časem… To prostě není v lidských silách, stejně jako není v lidských silách obsáhnout celý festivalový program. Ani včerejším divákům Justyny Jaslowske, která v Divadle Archa předvedla své Umění plavat, po produkci nezbylo, než volit mezi organizovaným autobusovým přesunem na Výstaviště Holešovice a sprintem do cíle na rohu Pařížské. Tam se přízemím bývalého Casina, „uličkou prohrnutou pařeništěm, mezi pozůstatky dávných pařeb a mejdanů, mezi brajglem a bordelem“, vinula fronta, jako když za časů nedávných přivezli pomeranče: „Já jsem tady byla první!“- „Ale já jsem tady stál už před hodinou!“ – „Lidi netlačte se, na všechny se dostane…“ Banda nedočkavců ale nehladověla po ovoci. Pravým důvodem tahanice byla pětice chlapců neváhajících vytasit své jazyky ostré jako břitva – Divadlo Vosto5 s dostatečně výmluvně nazvanou show Stand‘artní kabaret.

Rvačku o vstupenky vystřídala rvačka na pódiu. Ondar, Petar, Tomina, Jura a Kurt se sice předvedli jako úcty hodní chlapáci, ale své publikum neošálili. Tak se z chlapáků brzy stali kluci s klukovskými sny a fantaziemi. Zdánlivou nostalgii přebilo chlapecké blbnutí – kdo kdy nechtěl být kovbojem, kosmonautem, neviditelným hlasem v metru nebo hajzlbábou? Jen se přiznejte… Dostalo se ale i na vážná filosofická kosmologická témata – to když se na Planetě Baviče setkali vlajka, pisoár a Bavič. A hlavně když pak spolu všichni tři letěli letadlem… Hloubku bychom tedy opravdu ale opravdu našli, nicméně divácky úspěšný kus se rozhodně neobejde bez erotického dusna. Pročež to mezi pány jiskřilo natolik řádně, že záblesky vášně málem neunesla okolní zrcadla ani oči cudnějších diváků.

I nevěřící museli být během večera přesvědčeni, že improvizace ve Stand’artním kabaretu je skutečně maximální. Přitom se přibližně hodinový sled výstupů nezvrhl v jeden velký zmatek, ale více méně se dařilo udržet souvislou linku návratem k některým prvkům a jejich variováním. Zdálo se, že včerejšek v tomhle ohledu nejvíc sedl Jurovi Havelkovi a Tominu Jeřábkovi, kterým se nenásilně dařilo prolínat jednu scénku s druhou, nejlépe odhadovat, kterou situaci rozvinout a od které odbočit, a dostat do výstupů nejvíc jazykového humoru. Všech pět pánů se pak očividně a doslova zhlédlo v zrcadlovém prostoru. (V závorce bych doporučila kamenným divadlům nad něčím podobným vážně zauvažovat, neboť zrcadlo na stropě nezanedbatelně zvyšuje kvalitu podívané divákům v posledních řadách…)

Nechce se ani věřit, že Vosto5 za sebou mají víc než patnáctiletou existenci, během níž jim nedošel vtip. Když divák vidí jejich dětskou radost ze hry, musí mít radost s nimi. A protože Vosto5 nejsou žádnými festivalovými nováčky, stalo se, že zrcadlový sál měli od začátku zpola zaplněn „svými“ diváky, bleskově přistoupivšími na hru. Víc než divadlo tak celá show připomínala sraz kamarádů, slibný rozjezd večírku, kde se nic nebere vážně. Herci se neberou vážně, neberou vážně stand-up comedy, ani kabaret, vlastně neberou vážně ani svůj maximální improvizační standard, když se s úšklebkem vzájemně upomínají: „Tys přetrhl asociační řetězec!“ nebo upozorňují diváky „Znovu vtipný to bude tak za deset minut“ a přitom se sami nenuceně smějí. Nemusíte být příznivci stand-up humoru ani kabaretních vystoupení, ale bylo by těžké udržet si v nastolené atmosféře odstup od Vosto5. Pokud byl tedy na začátku sál zaplněn nedočkavými Vosto5fanoušky jen zpola, na konci žádný divák, který by nebyl „jejich“, nezůstal. Souznění dotáhla závěrečným minikoncertem doprovodná kapela SNAHA, která sice určila délku děkovačky namísto publika, to ale tleskalo a pískalo ochotně, hlasitě a dlouho. Ocenilo tuhle premiéru a zároveň derniéru hudebně improvizační five men show s vědomím, že opakovaný vtip není vtipem. A tak salvy smíchu znovu vystřídal hříšný život pod Klausem i pod Leninem.

Tereza Hýsková

» Zobrazit celý text ›

 

4+4=9 (NO. 10)

Velké těžké ocelové dveře hustě obrostlé břečťanem a tlumené červené světlo – v den Památky zesnulých obraz z jakéhokoli českého hřbitova. Ale také vstup do holešovické La Fabriky, který za ponurého podzimního večera skutečně působí jako brána do jiného světa. Sbírám odvahu a vstupuji, abych onen svět objevila – svět dvou francouzských performerů Antoina Defoorta a Juliena Fourneta, plný záhadných zvuků, podivných předmětů a snových obrazů. Svět žertu, laškování, zpěvu, smíchu a humoru, jenž ani vzdáleně nepřipomíná venkovní dušičkovou atmosféru…

Návštěvníky festivalu 4+4 dny v pohybu čekal 2. listopadu v La Fabrice experimentální koncert s názvem Cheval. Koncert sice virtuózní, ale nikoli herecký. Ani jeden z účinkujících autorů totiž herec není. Antoine studoval matematiku a Julien svého času koketoval s filosofií. Na jevišti je tak každý z nich sám za sebe i sám sebou. Nebo se přinejmenším snaží budit takový dojem, že ani jeden nic a nikoho nehraje. Zato si oba rádi hrají – Antoine se zvukem a Julien s míčem.

Ještě než se páteční diváci usadili na svá místa vyzbrojeni oranžovými špunty do uší (mnozí polekáni), Julien s Antoinem si po klukovsku zakopali, napodobujíce trénink fotbalových profesionálů. Obavy se časem ukázaly jako liché, protože žádný zvuk nedosáhl během hodinové show na práh bolesti. Důvod k ostražitosti měli jen šťastlivci v prvních řadách, protože i mistrovský hráč se někdy utne a směr balónu je pak těžké předvídat.

Odrážení míčů všemi směry ale nebyl jen pouhý omyl a legrace. Jejich pohyb představoval základní stavební prvek rojektu. Na údery míče o bílou tabuli totiž reagovala elektrická čidla pro proměnu obrazu a spuštění zvuku a míče se tak staly nedílnou součástí hlavního technického objektu performance. Zároveň spojovaly zdánlivě nespojitelné a tím vlastně utvářely koncepci celého projektu. Propojily jednotlivé předměty na pódiu, jeviště s hledištěm, obraz a hudbu, ale také naznačovaly cestu od myšlenky k objektům a zvukům. Obzvlášť propojení zvuků a nejrůznějších věcí vyvolávalo obdiv diváků – úder míče o bílou stěnu byl následován klavírním akordem, a zatímco elektrická kytara hrála bez problémů přes kabel od vysavače, její klasická předchůdkyně už sloužila jen jako raketa na squash. Téměř po celou dobu tak mohli diváci sledovat nečekaná spojení mezi věcmi a taky sdílet své pocity z této vyhrocené kombinace obrazu, zvuku, pohybu a humoru s performery.

Textový prvek byl po celý večer záležitostí spíš okrajovou, až banální. Hudebně se v projektu víc realizoval Antoine, který drobné muzikální nedokonalosti, doháněl originalitou a entusiasmem. Skvělým zvládnutím repeat efektu, zpěvem s doprovodnou hrou na flétnu nosem nebo názornou přednáškou o bohatství tónů v našem každodenním životě si definitivně získal publikum, které si již na začátku naklonil několikerým srdečným přivítáním v několika jazycích – a to vše navzdory technice, která nikdy nefunguje… Pohybově se zase vytáhl spíš Julien, působící vedle vyřečného Antoina poněkud zakřiknutě. Ovšem jen do doby, než se zhoupnul na boxovacím pytli a rovnýma nohama přistál na klaviatuře. Antoinovu verzi písně Billie Jean na modrou zobcovou flétnu tak vystřídala Julienova úderná kakofonie.

Show vyvrcholila poslechovou seancí všech C dur akordů a velkolepou produkcí Pergolesiho Stabat Mater, v níž spojování nespojitelného dostalo opět nový rozměr. Fascinované publikum se tak ocitlo zcela v zajetí zvuků, z něhož se vzpamatovávalo ještě po ohlušujícím potlesku – jediné chvíli, kdy měl člověk chuť sáhnout po špuntech, které jinak vlastně nepotřeboval. Julienovi se jen zdály špunty v ceně vstupenky jako dobrý vtip. Stejně jako je Cheval (Kůň) prostě jen dobrý název.

Tereza Hýsková, Divadelní noviny

» Zobrazit celý text ›

––

2013

Festival v médiích:

Artefakta Lucie Klímové: „Umění v pohybu“

s hosty Krištofem Kinterou, Denisou Václavovou a Jiřím Havelkou.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10624468192-artefakta/213562227000021-artefakta-lucie-klimove/

 

Po(c)hyby současného umění (No. 6):
VerTeDance: Naučená bezmocnost
Lucia Kašiarová a Vanda Hybnerová: Angel-y

Taneční skupina VerTeDance ve spolupráci s dalšími tanečníky (mezi nimi španělskou tanečnicí a choreografkou Lali Ayguade Farro), polským hudebníkem Rafałem Dętkośem a režisérem Jiřím Havelkou na několik podvečerů oživila suterén bývalého sídla Elektrických podniků na Vltavské. V prostorách někdejších lázní, sterilních a syrových, které letitým chátráním získaly hororový nádech a ze všeho nejvíc dnes připomínají přípravnu z Herzova Spalovače mrtvol, vznikla naléhavá inscenace, volně čerpající z prózy Dagmar Šimkové „Byly jsme tam taky“. Kniha je svědectvím Šimkové o životě v ženských věznicích a lágrech 50. let. Inscenace se striktně ženského prvku nedrží (účinkují zde i muži), ale spíše se inspiruje stavy, jimiž mladá vězněná žena procházela. …

celý článek: http://www.divadelni-noviny.cz/pochyby-soucasneho-umeni-no-6

 

Po(c)hyby současného umění (No. 5):
Sejdeme se na Rychtě (Vosto5: Dechovka)

Po politické rekonstrukci mašínovského třetího odboje Já hrdina to byl pro Havelku další průlet do nepříliš lichotivé české historie. Tentokrát šlo především o odvetu spáchanou na Němcích po konci druhé světové války. Tvůrci Dechovky počítají s tím, že kostlivec umlčené historie v dnešních Češích ještě dříme a stačí jen málo, aby se probudil, zakřupal kostmi a rozvířil staré křivdy. …

celý článek: http://www.divadelni-noviny.cz/pochyby-soucasneho-umeni-no-5

 

Když se opakování stane formou

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/245972-stredy-na-avu-kdyz-se-opakovani-stane-formou/

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/244301-4-4-dny-v-pohybu-jdou-do-tance-a-divadla-po-hlave/

 

jiné:

Procházky po Václavském náměstí
ČT art / Události v kultuře 14. 10. 2013

Začal 18. ročník festivalu 4 + 4 dny v pohybu, který oživuje zapomenuté prostory.
ČT art / Události v kultuře 11. 10. 2013

Rozhovor o festivalu 4+4 dny v pohybu s jeho organizátorkou Denisou Václavovou
Radio Wave / Kultura 11. 10. 2013

Festival 4+4 dny v pohybu láká i na pohybové divadlo z Indie
Radio Wave / reportáž  11. 10.  2013

Osmnáctý ročník festivalu 4 + 4 dny v pohybu
Denisa Václavová, organizátorka festivalu 4 + 4 dny v pohybu, byla hostem Pertra Gojdy.
ČRo Vltava / Mozaika  10. 10. 2013 / 14:16 min

18. ročník Mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu; Host: Pavel Štorek, dramaturg festivalu
ČRo Regina / Dopoledne s Reginou 9.10.2013 / 11:52 min

4+4 dny v pohybu jdou do tance a divadla po hlavě / ČT24 1. 10. 2013

4 + 4 DNY V POHYBU & Soutěž o 2×1 vstupenky na představení indického souboru Attakkarri For Movement Art / pragueout.cz

––

2000

Festival v pivovaru

Umění v pivovaru? Ano!

H o l e š o v i c e – Holešovický pivovar už zažil ve své historii mnohé. Ovšem to, co se v něm začne odehrávat zítra, bude zřejmě pro každého pořádné překvapení. Místo sládků budou předvádět své výkony umělci, kteří se účastní mezinárodního divadelního festivalu 4 + 4 dny v pohybu. Jeho vedení se po čističce odpadních vod v Bubenči a tovární hale ČKD rozhodlo tentokrát právě pro pivovar. „Má několik budov a naší ambicí je všechny je obsáhnout. Chceme tak vytvořit město ve městě. Zároveň doufáme, že tento pivovar zůstane kulturním centrem i po skončení festivalu,“ řekl ředitel festivalu Pavel Štorek. Festivalová produkce vybudovala tři netradiční prostory – divadelní sál pro 250 diváků, bar, kde se také odehrají některá představení a koncerty, a volný prostor, určený především projekcím. Zároveň se bude hrát také v bývalé stáčírně, varně i ve spilkách. „I představení, která se hrají v divadelních sálech, nebo dokonce operních domech, se musí těmto netradičním prostorům přizpůsobit,“ vysvětlil Štorek. Letošní program stojí především na vystoupení italského divadelního souboru Societas Raffaello Sanzio, který festival zahájí. Organizátoři se jej snažili získat pro vystoupení v Praze již tři roky a letos se to podařilo jedině díky finanční podpoře Prahy – Evropského města kultury 2000. „Program byl v uplynulých ročnících spíše taneční, letos se nám podařilo dostát slovu divadelní v názvu festivalu,“ upozornil Štorek. Přesto jsou představení vzdálená tradičnímu pojímání divadla, jedná se spíš o performance, které pracují i s videem, filmem a hudbou. Jednou z nich je například instalace Carol Brownové. Choreografka se čtyři hodiny vznáší ve skleněné ulitě zavěšené tři metry nad zemí a ponořené do digitálního prostoru.

Radka Prchalová, Mladá fronta DNES / 3.11.2000

 

Blíží se divadelní festivalové hody

P r a h a – Přehlídka 4 + 4 dny v pohybu se zaměřuje na soubory, které experimentují s různými žánry a styly, a pořadatelé pro ni vyhledávají netradiční prostory. Letos se akce přesune do areálu bývalého Holešovického pivovaru, kde se od 4. do 11. listopadu představí kromě tuzemských tvůrců divadelníci z Bosny a Hercegoviny, Francie, Chorvatska, Itálie, Maďarska, Polska, Rumunska, Slovenska, Slovinska, Spojených států, Španělska, Švýcarska a Velké Británie. „Mimořádnou událostí je hostování italského souboru Societas Raffaelo Sanzio, jenž uvede adaptaci románu Luise Fernanda Celina Cesta do hlubin noci,“ míní dramaturg Pavel Štorek. Festival doplní například performance Pražské zdi připravená Dismanovým rozhlasovým dětským souborem se skupinou Álom a Les Mauvaises z Francie, site-specific projekt inspirovaný prostorem pivovaru a večerní koncerty.

Zdeněk A. Tichý, Mladá fronta DNES – (výběr) /1.11.2000

 

ČTYŘI + ČTYŘI DNY DIVADLA V PIVOVARU

Umělecký experiment a happening jsou nejdůležitější složkou festivalu, který představuje ojedinělé a nezávislé divadelní projekty. Letošního pátého ročníku se zúčastní šestnáct umělců z celé Evropy.

Festival zahájí česko – francouzský projekt Pražské zdi souborů Les Mauvaises Herbes, Dismanova rozhlasového dětského sboru a romské kapely Álom. Hlavní myšlenkou je konfrontace české a romské společnosti. Proti rasismu a násilí chce protestovat také švýcarský performer Gilles Jobin, který se festivalu Čtyři + čtyři dny účastní již po druhé. Ve svém představení Braindance tančí nahý nebo v roztrhaných šatech, aby zachytil bezbrannost člověka.

Dvakrát se na festivalu představí klasika italské avantgardy 80. let, divadlo Societas Raffaello Sanzio. „Společnost, jejíž hlavní tvůrčí osobností je Romeo Castelluci, odehraje představení Voyage au bout de la nuit – Cesta do hlubin noci. Hra má prvky multimediálního divadla a složitou pódiovou kompozici. Herci si hrají se slovy, zvuky, fyzickými výrazy a prostorem. V Cestě do hlubin noci jsou využity i záběry ze starých filmů, které se velmi rychle střídají. Přestože je hra ve francouzštině, nevznikne jistě žádná jazyková bariéra, protože se využívá spíše rytmus než smysl slov,“ uvedla Nikola Böhmová z pořádajícího sdružení Čtyři dny. Spojení fyzického a loutkového divadla s videem využívá ve hře Filament Cycle autorská dvojce Stateless, kterou v roce 1998 založili Tea Alagic z Mostaru a Thaddeus Phillips z Ameriky. Spolu se podílejí na několika divadelních projektech, v Praze se promění do rolí filmového producenta a tajemné ženy, jejichž setkání změní oběma osud.

Praha se stane zastávkou na cestě španělské skupiny General Electrica, která uskutečňuje v různých městech Evropy dlouhodobý divadelní experiment Paradise. Hra popisuje zaběhnuté rituály ve velkoměstech a soustředí se na pět postav, které hledají zábavu v klubu Paradise. Každý z nich se během večera pokusí být v centru pozornosti ostatních herců a diváků. „Každé město na hru jinak působí. Ovlivní atmosféru představení, může se změnit i děj,“ řekl o hře člen skupiny Thomas Aragay. Do prostředí baru nás zavede také tanečnice Wendy Houston z Velké Británie. V představení Happy Hour vystupuje jako barmanka na flámu a tanec oživuje barovou filozofií, satirou i sprostými vtipy. Experiment, který se pohybuje na hraně mezi divadlem a výtvarným uměním předvede Angličanka Carol Brown v taneční instalaci Shell Life. „Umělkyně je uzavřena ve skleněné ulitě tři metry nad zemí. Díky využití nových digitálních technologií se ulita proměňuje,“ popsala performanci Nikola Böhmová.

Z českých divadelníků se představí Činoherní studio a D.I.Lebedung se společným projektem V oáze – ve strojku – v New Yorku v režii Miroslava Bambuška, který je i autorem textu. „Strojek“ je hra, která se skládá ze šesti dílčích představení, která jsou vzájemně kombinována a neustále znovu komponována. Dalším společným projektem obou divadel jsou Líbači hlav.

Na produkci festivalu spolupracuje společnost Čtyři dny s organizací mamapapa, která rozšiřuje program divadelního setkání i o tvůrčí dílny. Producenti festivalu hledají nové prostory, kde by mohli zřídit multikulturní a polyfunkční divadlo, v němž by se festival konal pravidelně. „Čtyři + čtyři dny probíhaly až do roku 1998 v konvenčních divadelních budovách. Pak jsme zrealizovali nápad přesunout se do nevyužívaných technických prostor. Kromě festivalu pořádáme i ojedinělé divadelní projekty, pro něž potřebujeme vlastní zázemí,“ uvedla Nikola Böhmová.

Lenka HOUSKOVÁ

––

2000 IETM

Setkání divadelníků doplní přehlídky

P r a h a – Tři divadelní přehlídky budou provázet valné shromáždění organizace IETM (Neformální setkání evropského divadla), které se uskuteční v hlavním městě příští týden od 13. do 16. dubna. „Dosud se akreditovalo 440 zahraničních a 120 domácích hostů a v doprovodném programu vystoupí na dvě stě účinkujících,“ říká Ondřej Hrab, ředitel Divadla Archa, které akci pořádá společně s Divadelním ústavem. IETM vzniklo v roce 1981 a sdružuje ředitele a jiné představitele divadel, festivalů, tanečních souborů, divadelních ústavů, nadací, asociací, ministerstev a dalších institucí. „Dnes už přesáhlo evropský rozměr a má členy i v Jižní Africe, Spojených státech, Kanadě, v Japonsku nebo na Tchaj-wanu,“ upozorňuje Hrab. Pražské shromáždění bude jednat o problémech, které provázejí různé umělecké aktivity; jeho účastníci také představí projekty zaměřené na mezinárodní spolupráci. Jako hlavní doprovodný program je připravena přehlídka Čtyři noci, na níž vystoupí tuzemští umělci nejrůznějších oborů. „Vybírali jsme produkce, které komunikují i přes jazykovou bariéru,“ vysvětluje koordinátor přehlídky Pavel Štorek. „Hrát se bude na patnácti místech v Praze a půjde o unikátní propojení tradičních a netradičních prostorů – od Státní opery po haly ČKD Karlín.“ Vybírat tak lze z takových věcí, jako je Glassova opera Pád domu Usherů a vystoupení Petra Váši, Petra Nikla či libereckého Naivního divadla. Program není určen pouze pro účastníky jednání IETM a zhruba padesát procent vstupenek je ve volném prodeji. Lístky stojí v průměru sto dvacet korun, se slevou sedmdesát. Jednání tím přesáhne rámec akce zaměřené na profesní problémy. „Je to výjimečná šance, jak seznámit zahraniční odborníky s českou divadelní produkcí,“ míní Pavla Petrová, ředitelka odboru umění ministerstva kultury, jež je spolu s hlavním městem spolupořadatelem valného shromáždění IETM. Akce figuruje rovněž v programu Prahy 2000 a získala podporu od Open Society Fund. Prostor dostane i zahraniční tvorba. Palác Akropolis pořádá od 13. do 15. dubna festival To je východ, na němž představí soubory z Ruska, Estonska, Chorvatska, Maďarska a Izraele. Další přehlídkou, jež rokování divadelníků doprovodí, bude od 12. do 15. dubna Česká taneční platforma. Půjde o prolog k festivalu Tanec Praha, jenž se v minulých letech konal pod názvem Entrée k Tanci v Hradci Králové. Představení se uskuteční v Žižkovském divadle, Divadle pod Palmovkou a v Divadle Komedie.

(zat), Mladá fronta DNES / 7.04.2000

––

1999

Festival v továrně

Křeč zhmotnila dělníkův sen

Tak tohle tovární hala karlínské ČKD ještě nezažila! Pohříchu však již ze zdejších zdí vyprchal pracovní ruch, a tak dělníci přišli o rej polonahých tanečnic, jež sem přivábil nevšední projekt bratří Cabanů a jejich Baletní jednotky Křeč nazvaný Corpus sex machiňa. V rámci festivalu Čtyři plus čtyři dny v pohybu se desítky účinkujících a stovky diváků zúčastnily v neděli jeho premiéry a derniéry. „Praktická, nevratná, estetická industriální banalita“ se skládala z volné série výjevů inscenovaných na velkém pódiu, okolních plošinách i v dalších zákoutích haly. Provázela je hudba od klasiky přes techno a etno až po divoké kreace pětice spoluúčinkujících bubeníků. Půvabné dívky se hned objevovaly ve slušivých montérkách a vzápětí v ladných trikotech či dráždivém prádle. Jako by se jejich prostřednictvím zhmotnil sen dělníka, který své skříňky polepuje fotografiemi vnadných krásek. Nechyběli ani urostlí mladíci ovládající všelijaké brusky, pily, vrtačky, kladiva, fukary… Polonahá těla kropily snopy jisker, vzduchem pluly záhadné postavy a baterie reflektorů bičovaly tmu, kterou prosvětlovaly šlehající plameny. Seskupení jakési fantaskně industriální Kámasútry se střídala s přímočarými výjevy, při nichž hovořila jen hmota, fyzická síla a nástroje. Performance byla navíc prošpikována ironickými promluvami k domácím kutilům, v nichž se vychvalovaly přednosti nářadí. Jen Přemek Podlaha s Václavem Vydrou nepřišli. Občas na některé výstupy diváci neviděli a ke konci už se představení poněkud vleklo – to lze ovšem přičíst na vrub toho, že šlo o projekt jednorázový. Především se však bratrům Cabanovým podařilo zdejší halu zasvětit jako monumentální divadelní prostor. A zbývá než litovat, že jím po skončení festivalu nezůstane.

Zdeněk A. Tichý, Mladá fronta DNES / 16.11.1999

 

Festival oživí opuštěné tovární haly ČKD

P r a h a – Pro čtvrtý ročník mezinárodního festivalu Čtyři + Čtyři dny v pohybu, který zítra zahájí německo-britská skupina Gob Squad, vybrali pořadatelé bývalé haly ČKD Karlín v Pernerově ulici. Minule se kupříkladu pražská přehlídka konala ve staré kanalizační čističce. „V programu se do 20. listopadu objeví projekty na rozhraní divadla, tance, pohybového divadla a médií,“ říká Pavel Štorek. Úvodní inscenace přehlídky Gob Squad nazvaná Safe je prezentována jako kombinace letecké katastrofy, hry a rockového koncertu. Na neděli pak připravila Baletní jednotka Křeč vedená Michalem a Šimonem Cabanovými premiéru a zároveň derniéru nové, praktické a nevratné, estetické industriální banality Corpus sex machiňa. „Bratři Cabanové vytvořili komplikovaný koncept pro tovární halu, kde mají vše, co nemohou použít v malém divadle včetně hasičských vozů,“ vysvětluje Štorek. Mezi dalšími účinkujícími bude italský soubor Motus s kontroverzní adaptací básně Ludovica Ariosty Orlando furioso (Zuřivý Orlando). Skrytá tvůrčí jednotka K’d zase uvede 17. a 18. listopadu od 18.30 hodin na Karlínském náměstí pouliční představení Život Fanta Zije. Na výběru karlínské haly ČKD jako netradičního festivalového prostoru se podílelo sdružení mamapapa, jež stojí i za společným projektem výtvarníků a performerů Demolice. Ten bude přístupný divákům vždy po skončení představení. „Půjde o živou instalaci, která se bude během festivalu částečně obměňovat,“ uvedl Tomáš Žižka. „Jejím prostřednictvím se snažíme vytáhnout paměť místa – to, co v tom prostoru bylo ukryto.“ Program přehlídky doplní i série koncertů, které začínají ve 22 hodin, a také akce Den poezie pro cestující. Ten je připraven na 16. listopadu a během něj bude poezie prezentována v tramvajích, metru i na ulicích. Vstupenky na Čtyři + Čtyři dny v pohybu jsou v předprodeji v Divadle v Celetné a stojí 230 korun – pro studenty 180 a na samotné koncerty 60. Do hlediště vybudovaného v ČKD speciálně pro festival se vejde 220 diváků; výjimkou je produkce Baletní jednotky Křeč, u které je prý kapacita takřka neomezená.

(zat), Mladá fronta DNES / 12.11.1999

 

Nevstoupíš dvakrát do stejného prostoru

V době, kdy stagnuje umělecký experiment a kdy se styly a žánry rozmělňují v citacích a vykrádání již objeveného a daného, objevil se v Praze divadelní festival, který prošlapává zcela nové – nebo alespoň zapomenuté – cesty. Propojuje divadlo s jednorázovým happeningem a performancí, bez ohledu na rozdílnost divácké základny mixuje divadelní představení s rockovými koncerty a výtvarnými instalacemi, a hlavně: vyvádí diváky z ghetta divadelních budov a rockových klubů kamsi do čističek odpadních vod, na náměstí, do parků, do továrních hal.

Festival Čtyři + čtyři dny pohybu se letos konal již počtvrté, ve dnech 13.-20. listopadu. Málokde platí tak radikálně, že nevstoupíte dvakrát do téže řeky. Nejen že se festival pokaždé koná na jiném místě, ale i každý jeho den je naprosto svébytný a neopakovatelný. A to nejen co se týče programu, ale i prostorového uspořádání, využití místa. Loni to byla historická čistička vod v Praze-Bubenči, letos obrovská hala bývalého ČKD Dukla v Praze-Karlíně. Na scéně zašlé fabriky, v chladu, mezi železobetonovými stěnami a sloupy, uprostřed nezakrytých kanálů konal se skutečný svátek divadla a divadelnosti. Denně vystoupila na improvizovaném jevišti aspoň jedna divadelní skupina, proběhl rockový koncert, v zákoutích haly se konaly improvizované akce výtvarníků a pohybových umělců, performerů. V hlavním programu vystoupily aktuální osobnosti a divadelní skupiny evropské nezávislé scény. Z Anglie přijela teenagerovská skupina Gob Squad, která si prostředky koláže za použití videa a rockové hudby teprve osahávala, co je vůbec divadlo. Němec Felix Ruckert přivezl moderní taneční divadlo. Italové ze skupiny Motus použili pro epickou báseň Orlando furioso renesančního autora Ludovika Ariosta extrémní výrazové prostředky na hraně pornografie. Nejkompaktnější, výrazně stylizovaný, pohybově i technicky naprosto dokonalý tvar pohybového divadla předvedl švýcarský choreograf Gilles Jobin, zatímco Slovinci pod vedením režiséra Sebastijana Horvata zkoumali hranice divadla pomocí rytmizovaného textu a statických, vysoce estetizovaných jevištních obrazů s důrazem na světlo a stín. Ani naše skupiny se neztratily. Skrytá Tvůrčí Jednotka K’d dvakrát uvedla své pouliční představení Život Fanta Zije, mnoho performerů se účastnilo několikadenního projektu nazvaného Demolice. Jedinečnou událost festivalu však připravili bratři Cabanové se svou skupinou Baletní jednotka Křeč. Během dvou hodin v naprosto neopakovatelné akci provedli diváky celou tovární halou. Ze všech stran se zjevovali polonazí, efektně odění muži i ženy s výrobními, či spíš destruktivními nástroji – sbíječkami, pilami, kladivy, vrtačkami, fukary – a za řevu nástrojů, zvuků „sluneční“ hudby a recitace členů R. S. Vpřed drtili, řezali, bořili, odfukovali, lámali, co se dalo. Bylo to efektní, bylo to erotické, bylo to nepatřičné, bylo to vzrušující. „Nejsme si jisti, zda se jednalo o nějaký příběh, ale je docela možné, že jsme ráno vstoupili do podivuhodné fabriky, vzali do ruky stroj, něco tvořili, a když padla, tak šli domů …“, řekli o své originální módní přehlídce bratři Cabanové. Takové byly letošní Čtyři + čtyři dny v pohybu. Možná se nejednalo vždy o divadlo, i když někteří hosté patří mezi současnou špičku ve svých oborech, možná ne vždy bylo všechno srozumitelné, ale je docela možné, že divák poprvé v životě vstoupil do naprosto originálního světa, kde se dělo cosi podivuhodného, a když to skončilo, zůstalo to v jeho paměti.

Vladimír HULEC (Divadelní noviny), Reflex 1999

––

1998

Festival v čističce

Stará kanalizační čistírna se na osm dní stala divadlem

B u b e n e č – Na originální divadlo proměnil kanalizační čistírnu v šestém městském obvodu festival Čtyři + čtyři dny v pohybu, který zahájilo v sobotu sólové vystoupení slovinské tanečnice Valentiny Čabro. V objektu z roku 1907 spravovaném Nadací Ekotechnického muzea vyrostlo na osm dnů hlediště pro sto padesát diváků a industriální kavárna, v níž se odehrávají noční koncerty. „Díky podpoře Moving Academy for Performing Arts můžeme účinkujícím nabídnout v podstatě stejný servis jako v Divadle Archa,“ míní umělecký ředitel přehlídky Pavel Štorek, jenž zároveň ubezpečuje diváky, že je v bývalé kanalizační čistírně nečeká ani smrad, ani špína. Festival mapující progresivní divadelní proudy potrvá do 21. listopadu. Dnes nabízí ve 20 hodin premiéru projektu No End, v němž Jan Kodet kombinuje zájem o abstrakci a pohybové divadlo. „Hodně mě inspirují zahraniční produkce a na rozdíl od některých kolegů se nestydím za to, že jsem někým ovlivněn,“ zdůrazňuje Kodet. Mezi největší hvězdy přehlídky patří Nigel Charnock, spoluzakladatel britského kultovního souboru DV 8, jenž uvede titul Human Being (Lidská bytost). Vstupenky na Čtyři + čtyři dny v pohybu se prodávají přímo ve staré čistírně (Papírenská 6) nebo v Divadle v Celetné. Do místa festivalu jezdí autobus 131 ze stanice Hradčanská a od Nádraží Bubeneč to pěšky trvá pět minut.

(zat), Mladá fronta DNES / 16.11.1998

Divadelníci se sejdou ve staré čistírně

P r a h a – V neobvyklém prostředí staré kanalizační čistírny se odehraje od 14. do 21. listopadu mezinárodní festival Čtyři dny + čtyři dny v pohybu. Třetí ročník přehlídky, která se zaměřuje na progresivní divadelní proudy, tak její pořadatelé přenesli z tradičních sálů do nekonvenčních prostor. „Už třicet let jako čistička nefunguje a nikdo se nemusí bát, že je tam smrad a nepořádek,“ ubezpečuje diváky Tomáš Žižka ze společnosti mamapapa, jež spolu s organizací Čtyři dny festival pořádá. Objekt, který stojí v Papírenské ulici na Praze 6 – Bubenči, jim zapůjčila Nadace Ekotechnického muzea. Do budovy bylo vestavěno divadlo s technickým zázemím i hledištěm pro sto padesát diváků a také industriální kavárna. Čtyři dny + čtyři dny v pohybu představí soubory, sólové účinkující i kapely z Holandska, Maďarska, Německa, Portugalska, Rakouska, Ruska, Slovinska, Spojených států, Velké Británie a České republiky. Holandský Griftheater během měsíční dílny připravil ve spolupráci s mamapapa speciální projekt v podzemí čističky, na nějž si kvůli omezené kapacitě 45 osob musí publikum rezervovat lístky předem na určitou hodinu. „Každé představení bude jiné,“ míní umělecký ředitel festivalu Pavel Štorek. „Budou tu taneční vystoupení, divadla pohybová i soubory pracující s objekty. Společné pro mnohé z nich je snad jen to, že hodně využívají video.“ Mezi účinkujícími se dále objeví Derevo s inscenací Zrcadlení, Do – Theatre uvede Anatomii doktora Tulipána a tuzemská tvorba má zastoupení v premiéře choreografie Jana Kodeta No End. Inscenace Jeannette van Steenové Záda pak bude kvůli atypickým prostorovým, světelným a akustickým podmínkám uváděna mimo čističku, a to ve foyeru Veletržního paláce. První představení začínají v 19 hodin a program zakončují noční koncerty kapel v industriální kavárně. Vstupenky na festival se prodávají v Divadle v Celetné a přímo v čistírně. Na jeden večer stojí lístek 190 a pro studenty 140 korun, dvoudenní permanentka přijde na 285 a čtyřdenní na 380 korun. V rámci přehlídky vedou na DAMU Anton Adasinský a William Fisher workshopy a na 16. listopadu je do Divadelního ústavu připraveno diskusní fórum Nové divadelní tendence na konci tisíciletí. Na jeho programu budou například témata týkající se vzniku uměleckých center, mezinárodní spolupráce a vzdělávání a možností existence mladých umělců.

(zat), Mladá fronta DNES / 11.11.1998

Přehlídka divadelní alternativy předznamená festival

P r a h a – Jako malou ochutnávku před listopadovým festivalem Čtyři dny v pohybu připravili organizátoři přehlídku s názvem Evropské divadelní alternativy, která ve dnech 2. až 5. června představí v Divadle Komedie a experimentálním prostoru Roxy dva nezávislé soubory ze Slovinska a jeden z Itálie. „Původně jsme zamýšleli pozvat na tuto přehlídku víc menších a poloprofesionálních skupin, ale nakonec se nám podařilo získat profesionální soubory, které patří ke špičkám nezávislé scény,“ řekl dramaturg přehlídky Pavel Štorek. Na festivalu Evropské divadelní alternativy vystoupí Plesni theater z Lublaně s tanečním představením s výraznými výtvarnými prvky Dům, které přehlídku v úterý 2. června v 19.30 hodin v Divadle Komedie zahájí, soubor Muzeum, pracující na půdě slovinského národního divadla, vystoupí o den později také v Divadle Komedie s představením Spisovatel, které akcentuje především vizuální stránku. Přehlídku uzavře tanečně divadelní soubor Kinkaleri z Florencie, který uvede 4. a 5. června od 19 hodin v Roxy představení Super. „Pro hostování zahraničních souborů v Praze je čím dál tím těžší sehnat prostor, který by uspokojil náročné technické požadavky účinkujících. V současné době je jedním z mála vyhovujících divadel právě Divadlo Komedie. Pro italský soubor, který experimentuje na pomezí různých žánrů a pracuje se složitou jevištní konstrukcí, je ideálním prostorem Roxy,“ řekla Markéta Černá z pořádající společnosti Čtyři dny. Její slova o nedostatku vhodných prostor potvrdil i Pavel Štorek, který zároveň uvedl, že právě proto se produkce festivalu rozhodla vybudovat pro podzimní přehlídku Čtyři dny v pohybu novou polyfunkční scénu v bývalé čističce vod, současném Ekomuzeu v Papírenské ulici v Praze 6. „Tento nový prostor bude technicky zajišťovat nizozemská nadace Mapa, která podporuje rozvoj podobných aktivit ve střední a východní Evropě,“ dodal Štorek. Součástí třetího ročníku festivalu Čtyři dny v pohybu bude také mezinárodní divadelní fórum Performing Arts – nové divadelní tendence na konci tisíciletí, které uspořádá pražský Divadelní ústav ve spolupráci s nizozemským Divadelním institutem.

(rad), Mladá fronta DNES / 1.06.1998

Divadlo v industriálním prostoru

recenze a glosy Divadlem v industriálním prostoru lze nazvat projekt holandské společnosti Griftheater, který je do 21. listopadu součástí pražského festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu. Na zhruba hodinové akci v bývalé kanalizační čistírně v Bubenči se podílejí také čeští účastníci třítýdenní dílny – najdeme mezi nimi herce ze souboru Ctibora Turby, akční výtvarníky i rockové hudebníky. Zatímco ostatní produkce přehlídky se konají v nadzemních částech ojedinělé budovy z počátku století, performeři Griftheateru vás zavedou do pater spodních. Diváky vítá herečka zasypaná až po hlavu uhlím, jež čte pokyny pro topiče parních kotlů. Dál se v obrovských kolech parních strojů pohybují lidé, jinde v odpadní vodě plave jakýsi prapodivný lidský brouk. Postupujete a jste stále překvapováni, osvětlováni, fascinováni. Výtvarností prostoru i nenápadnými akcemi herců a hudebníků. Využívají zákoutí, vodní zátočiny, bizarně působící stroje a různá přídavná zařízení pro industriální hudbu i jako originální scénografii. Griftheater v Praze představuje jednu z dosud opomíjených forem současného divadla – tzv. site specific, neboli představení připravená v nedivadelních, „specifických“ prostorech. Projekt nazvaný tvůrci 3W-W3 (Window-Water-Wind aneb Wokno-Woda-Wítr) sice nevyužil všech nabízejících se možností divadelního působení na diváka; soustředí se hlavně na oživování a ozvučování ojedinělého místa. Nicméně svou otevřeností a inspirativností pro umělce mnoha disciplín je dokladem neomezených a jedinečných možností tohoto typu divadla. Jen počet diváků je omezen několika desítkami a je třeba si místa včas rezervovat.

Vladimír Hulec, (autor je redaktorem Divadelních novin), Mladá fronta DNES / 23.11.1998

Periferní výjimečnosti obsadily odpadní čističku

recenze a glosy Třetí ročník festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu, jenž skončil tuto sobotu, se prezentoval novinkami, které z něj udělaly nespornou událost v okruhu experimentálních divadel a divadelních směrů. Na dvojnásobek se prodloužila délka festivalu, program se vesměs konal v budově kanalizační čistírny v Praze-Bubenči, jež jinak slouží jako ekotechnické muzeum. Ve spodní části se odehrávala pro tento prostor českými umělci a holandským souborem Griftheater speciálně připravená akce 3WW3. Spletitý systém stok z počátku století a „kolbendaňkovská“ čistírenská technologie včetně sedimentační nádrže posloužily hercům, hudebníkům a výtvarníkům jako scénografie a hudební nástroj pro hodinovou akci, nenápadně se vetkávající do chladného cihlového podzemí. V nadzemním, hlavním sále nebo v okolních místnostech, operativně přeměněných na bary a taneční parkety, se denně odehrálo několik představení. Choreograf Jan Kodet uvedl premiéru opusu No End, holandský soubor De Daders absurdní pohybovou hříčku Selah, bývalí členové německého Czurda Theatre pod vedením choreografky Beate Hohnové a režisérky Arne Forkeové v technorytmu moderní taneční hudby propojili v inscenaci Cindy Oh Cindy výtvarné umění, tanec a neverbální divadlo. Rozpaky provázely dva večery u nás proslavených ruských souborů Děrevo a Dó-těatr. Táňa Chabarovová z Děreva se prezentovala do sebe zahleděnou choreografií Zrcadlení, v níž navazovala na starší linii Děreva propojující čistý pohyb a jednoduché akce s rituálními aspekty divadla, nedokázala je však skloubit v stylově a obsahově kompaktní celek. Dó-těatr opustil svůj osobitý „butó-styl“ a věnoval se taneční pantomimě, jež svým obsahem sklouzávala až k laciné estrádovitosti za sebou řazených komediálních výstupů. Osou festivalu byla sólová vystoupení a vrcholem pak sólová představení Nigela Charnocka a Sabine Sonnenscheinové, bývalých členů londýnského souboru DV8, známého zde z několika vystoupení v pražské Arše, a portugalského performera Joao Fiadeiroa. Všichni předvedli vysoce stylizované, formálně originální a technicky vybroušené kreace překračující rámec ryze osobní zpovědi směrem k zachycení rozporů vnitřních pocitů člověka v současném světě. Sonnenscheinová zobrazovala křehkost, zranitelnost a smutnou krásu nahého těla, jež je uzavřeno v magické, neprostupné krychli oddělující je od okolního světa. Fiadeiro se pral o nalezení vlastní identity v chaosu zvuků a času. A Nigel Charnock, největší hvězda festivalu, v groteskním kabaretu s mnoha převleky, dialogy s diváky a vyprávěním černohumorných, surrealisticky laděných příběhů bez skrupulí demaskoval úchylnost a krutost století, v němž Bůh je mrtev a z koncentráků zní křik nenarozených dětí. Festival letos překročil rámec úzce vymezené oborové přehlídky a stal se programovou protiváhou naleštěnějšímu Tanci Praha. Svým zaměřením na tzv. site-specific, divadlo periferních výjimečností, navíc zachytil živý tep experimentálního divadla, jež překračuje formální rámec uměleckých stylů, žánrů a disciplín a vytváří neopakovatelné události v netradičních prostorách. Že je o ně zájem, svědčila i návštěvnost: na mnohé se nedostalo a čekali aspoň na půlnoční vystoupení jazzových a rockových skupin. Festival Čtyři + čtyři dny v pohybu si pro příští ročníky nastavil laťku hodně vysoko. Čtyři dny ve spolupráci s mamapapa: Festival Čtyři + čtyři dny v pohybu. 14.-21. listopadu ve Staré kanalizační čistírně, Praha-Bubeneč.

Čtyři a čtyři dny v pohybu rozhýbaly Čističku

PRAHA – Bývalá kanalizační čistírna (dnes Ekotechnické muzeum) v Bubenči v Praze 6 ožila ve dnech 14. – 21. listopadu 1998 díky mladému divadelnímu festivalu Čtyři a čtyři dny v pohybu, jehož 3. ročník probíhal letos v dvojnásobném rozsahu. Během osmi dnů se představilo 16 malých tanečních i hudebních souborů a osobností progresivního proudu evropského divadla s novými produkcemi, jejichž vyhranění přesahuje jednotlivé divadelní formy. Jedinečné bylo vystoupení tanečníka, herce, zpěváka Nigela Charnocka z Velké Británie. Spoluzakladatel známého souboru DV 8 předvedl skvělou one man show nazvanou Human being . Jeho atakující otevřenost, zpracování ryze osobních témat, šíře talentu a profesionálního vybavení oslovuje všechny vrstvy diváků. Příjemným překvapením byla premiéra Jana Kodeta, českého tanečníka a choreografa, který dlouhou dobu působí na zahraničních scénách (S.O.A.P. Dance Theatre Frankfurt a Gulbenkian Balet v Lisabonu). No end (Bez konce) volně navazuje na poslední práci Jade, vytvořenou pro portugalský soubor. Zpracovává téma nekonečnosti života. Originální rukopis, plynulý tok opravdu tanečních i dobře zatancovaných vazeb, naplňuje kompozičně volnou suitu střídajících se sól, dvojic i razantních skupinových scén. Ruské soubory Derevo a DoTheatre sice zastupují undergroundovou avantgardu, ale zde na festivalu působily dost vyšeptale. Velmi působivé bylo několikadenní vystupování holandsko-českého projektu 3 W windowwaterwind. Tým holandského Griftheater v režii Fritse Vogelse a Jana Takse pracuje často v nezvyklém prostředí a zanechává grif, tedy stopu a vtisk silného uměleckého zážitku. Podivuhodný obskurní prostor staré průmyslové architektury z přelomu století patří k těm, které jsou většinou určeny k zániku. Úsilím divadelního festivalu Čtyři a čtyři dny v pohybu se nejen podařilo předvést netradiční formy pohybového a tanečního divadla mezinárodního zastoupení, ale také obhájit životaschopnost prostorného a fantastického areálu.

(mab), Lidové noviny / 28.11. 1998

––

2001

Festival v tělocvičně

Čtyři dny v pohybu (a v tělocvičně)

Praha – Houšť divadelních festivalů nekončí – už ve čtvrtek začíná přehlídka pohybového a experimentálního divadla nazvaná Čtyři dny v pohybu. Pro šestý ročník se pořadatelé spojí s Českou obcí sokolskou a festival se uskuteční v pražském Tyršově domě. Letošním tématem festivalu je navíc kultura a sport, i proto prý dramaturg Pavel Štorek zatoužil po útulné tělocvičně. „Hledání místa bylo hodně náročné. Už jsme se cítili unaveni vším tím studeným industriálním prostorem,“ říká Štorek, který přehlídku zavedl například do čističky odpadních vod v Bubenči, továrních hal ČKD v Karlíně a do bývalého holešovického pivovaru. Své prostory festivalu zapůjčila kromě sokolů i Fakulta sportu a tělovýchovy UK, která poskytla halu v Nosticově domě. Třetí hrací plochu a zároveň centrum festivalu vytvořil výtvarník Krištof Kintera, který ve dvoraně Tyršova domu postavil Bar Nazdar. Ústředním tématem přehlídky samozřejmě zůstává tělo, přesto letošní program slibuje nejen pohybové divadlo. „V programu letos nemá převahu ani tanec, ale ani multimediální nebo technologické projekty,“ říká Štorek a upozorňuje hned na .měla být španělská zpěvačka Fátima Miranda, kterou odborníci srovnávají s Meredith Monkovou nebo Diamandou Galásovou. Tato vokalistka vystoupí ve čtvrtek v Tyršově domě. V české premiéře se rovněž ve čtvrtek představí soubor Gob Squads mutimediálním projektem Úžasný svět za dveřmi – Vy jste tu pro nás, my venku pro vás. Představení se odehraje bez přítomnosti herců na jevišti; ti se po krátkém úvodu odeberou na ulic, kde jejich počínání budou snímat kamery a přenášet je do sálu. „Soubor si tohle představení vyzkoušel v Berlíně. I v pražských ulicích bude pracovat s náhodou a také architekturou,“ popisuje producentka Denisa Václavová.

(kol), Mladá fronta DNES / 24.10.2001

 

V zdravém těle zdravý duch – aneb Čtyři dny v pohybu

Tyršovo heslo, pochazejici uz ovsem z antického ‚mens sana in corpore sano‘, bylo tentokrát temer doslovně aplikováno během mezinárodni přehlídky pohybového divadla Čtyři dny v pohybu; uskutečnila se v pražském Tyršově domě a jeho přilehlém malostranském okolí.

V uplynulých letech festival probíhal v tajuplných prostorách bubenecske cisticky odpadních vod, v osirelych tovarnich halach kdysi svetozname CKD, a loni v zaniklem holesovickem mestskem pivovaru. Patrne nejvetsi dosah mel v historicke cisticce vody, ktera skytala ojedinele zazemi, jez bylo tematu ‚ocistovani‘ nejblize. Predlonska ‚likvidace‘ v halach CKD pusobila jen jako smutny obraz soucasneho celospolecenskeho stavu a lonske pivovarske ‚kvaseni‘ bohuzel nenabidlo to, co bychom mohli od tak osobiteho prostredi ocekavat. S velkou pozornosti tedy zajemci letos sledovali letosni namet ‚kultura a sport‘ o to vice, ze obe sfery ve smyslu anticke kalokagathie na sebe bytostne navazuji. ‚Chceme privest divackou pozornost do mist, jez jsou autenticka prostredim fyzickych procesu a nejsou tudiz pouhou ‚vyrobnou svalu‘. Programy by mely prinaset kultivovanejsi pohled na lidske telo a jeho fyziologii,‘ uvedli poradatele k letosnimu rocniku festivalu Ctyri dny v pohybu.

Pozitivnim rysem prehlidky je, ze se nesnazi o neco, co je nad moznosti dane vnejsimi podminkami, je originalni, nekopiruje ci jen plane nezmnozuje obdobne jine udalosti. Priznejme vsak, ze kvalitnich a hodnotove osobitych programu se mnoho nevyskytlo: prehlidka tak popsala momentalni stav pohyboveho umeni nejen u nas, ale i ve svete. Zjednodusujici mechanismy tvorby predstaveni modernich trendu dnes dominuji uz nejen v zamorskych (americkych) produkcich, ale stale vice se prosazuji i na evropskem kontinentu. Dokladem bylo napriklad velmi ocekavane, ovsem ponekud kontroverzni vystoupeni spanelske zpevacky Fatimy Mirandy. Ponechme stranou jeji pevecke umeni (za renome se skryvala spise smesice vokalu, majicich daleko k osobitosti a umelecke presvedcivosti), zamysleme se vsak nad skutecnosti, ze behem zrejme nejocekavanejsiho predstaveni letosni prehlidky odesly z hlediste desitky nasich i zahranicnich navstevniku. Svedci to snad o jejich nedokonalosti pochopit specificnost teto Spanelky – anebo naopak o kritickych stanoviscich, neopirajicich se jen o vnejsi podbizivou reklamu? To druhe konstatovani bude zrejme objektivite bliz…

Experimentatorske snazeni se prolinalo i ostatnimi programy: napriklad v multimedialni anglicko-nemecke koprodukci nazvane Bob Squad, zalozene na komunikaci umoznene novymi technologiemi (telefony, pocitace, kamery, obrazove prenosy atd.), byl posluchac vtazen do deje spise nez vlastni fyzickou produkci jejim vizualne-auditivnim pojetim, vzdalene pripominajicim system Laterny magiky. Stiral se tedy bezprostredni fyzicky kontakt aktera a divaka, typicky pro divadelni prostredi. Neni to ostatne poprve, kdy technika prevlada, ba vytlacuje mysterium klasickeho divadelniho projevu.
Ukazku pokusu o prenos realnych situaci na jeviste nabidla v ceske premiere americka skupina Goat Island v predstaveni Zemetreseni v mem srdci. Ponekud chaoticky sled dejovych sekvenci zde pusobi tak trochu jako permormance z psychiatrickeho prostredi, kde se clovek stava jen soucasti odstrediveho pohybu vnejsich okolnosti. ‚Zacali jsme studiem nehybnosti. Predtirali jsme, ze nase tela jsou auta a imitovali model honicky a nasledne bouracky. Predstirali jsme, ze jsme tanecnici a imitovali tudiz model tance. Predstirali jsme vsak take, ze jsme stroje, snazici se chovat jako lide,‘ uvedli americti tvurci casove nadbytecne prodluzovaneho predstaveni, jez sice v duchu capkovske vize o propojeni lidske psychiky a motoriky chce hledat vychodisko, ale vpodstate je vlastne uz – nenachazi…

Kritické připomínky k některým programům by mohly vést k souhrnnému názoru, ze pražský mezinárodni festival Čtyři dny v pohybu vlastně nic nového nepřináší. Opak je vsak pravdou: mapuje soudobé svetove tendence u nas ojedinelym způsobem, dava možnost overeni domacich trendu se svetovymi, ozřejmuje cesty, kterými se soucasne pohybové uměni ubira. Neni tedy jiste omylem, ze dramaturgie nabizi někdy pro beznejsi publikum malo pochopitelné porady. I ony jsou totiž ukazatelem, kudy nadale jit ci nejit, cemu se vyhnout a v cem navazovat. Festival je tudiz jakýmsi lakmusovým papírkem, ktery muze byt bud využit, anebo take zneužit.

Tomáš Hejzlar, Haló noviny / 6. 11. 2001

––

1997

Festival v Roxy

Divadelní Čtyři dny v pohybu představí opomíjené projekty

P r a h a – Festival Čtyři dny v pohybu, jehož druhý ročník proběhne od 13. do 16. listopadu na scénách Divadla v Celetné a klubu Roxy, nabídne vystoupení nezávislých divadel z Bosny, Litvy, Maďarska, Polska, Ruska, Slovinska, Švédska a České republiky. „Vybrali jsme soubory, které představují to nejlepší, co se v oblasti tvorby nezávislé na státních dotacích děje v okolních zemích,“ poznamenává produkční Denisa Václavová. „V posledních letech se hodně orientujeme na Západ a Spojené státy, a přitom často neprávem opomíjíme výjimečné projekty v okolních zemích.“ V Praze se tak poprvé představí divadelníci, kteří si v Evropě vydobyli značný respekt. Přehlídku zahájí Axe Group – skupina filmařů a výtvarníků žijících v jednom z petrohradských squattů, z Bosny přijede Mostarski Teatr Mladih s projektem Pax Bosnensis. Polský Teatr Cinema, jehož poetika je prý příbuzná s dílem Tadeusze Kantora, uvede hru Nemluvím tu o lásce. Za skutečnou hvězdu festivalu pak Václavová pokládá projekt Beckett – Songs maďarského tanečně-hudebního souboru Moving House Theatre Company v režii Lászla Hudiho, dlouholetého spolupracovníka choreografa a režiséra Jósefa Nadje. Festivalovou atmosféru doplní doprovodný program jazzových koncertů a také projekcí – například záznamu Barokní opery bratří Formanů. A ve foyeru Divadla v Celetné bude instalována výstava z tvorby legendárního polského režiséra a výtvarníka Tadeusze Kantora. Divadelní festival nezávislých se ovšem časově překrývá s obdobně orientovanou přehlídkou filmovou – Indies v Praze. „Bohužel si asi trochu budeme přetahovat publikum,“ připouští Denisa Václavová. „Ale doufám, že se nám propříště podaří termíny sladit tak, aby na sebe obě akce třeba i navazovaly.“

(zat), Mladá fronta DNES / 8.11.1997

Festival Čtyři dni v pohybu nebude jen o tanci

S t a r é M ě s t o – Nezávislou divadelní scénu, především však pohybové divadlo ze zemí střední a východní Evropy, představí druhý ročník mezinárodního divadelního festivalu Čtyři dni v pohybu. Ten se bude konat od 13. do 16. listopadu v klubu Roxy a v Divadle v Celetné a kromě vystoupení deseti divadelních souborů zahrne i výstavu tematicky spjatou s divadelním prostředím, videoprojekce a akustické jazzové koncerty, z nichž největší zájem je o zahajovací dvacetiminutové vystoupení Alana Vitouše s Jaroslavem Duškem a Martinem Zbrožkem. Dramaturgie festivalu je sice zaměřena na pohybové a nonverbální divadlo, neznamená to však, že by se ve festivalových vystoupeních prezentovali jen tanečníci a mimové. Některé soubory pracují se slovem či s recitací, jejich výrazové prostředky se přesto liší od klasického činoherního herectví. Takové je například vystoupení divadla Mostarski Teatar Mladih z Bosny a Hercegoviny, v němž působí především čtrnácti- a patnáctiletí mladí lidé. Soubor přijíždí s představením Pax Bosnensis, jež je bezprostřední reakcí na válečný a poválečný chaos v Bosně. Představení se už úspěšně hrálo nejméně padesátkrát v různých evropských zemích. Naproti tomu stylově čistým pohybovým divadlem je slovinský projekt Prázdný prostor, který vytvořila a předvádí dvojice Gregor Kamnikar a Nina Mešková. Jediným domácím účastníkem bude ostravská skupina moderního tance s choreografií Lenky Dřímalové Out o strachu člověka z vlastní přirozenosti. Dramaturg festivalu Pavel Štorek se domnívá, že pražské divadelní spektrum je bohaté, přesto v něm zeje prázdný prostor. „Pro mladé mimy často není uplatnění, všichni se do Turbova divadla Alfred ve dvoře nevejdou. Místo toho, aby se tu vytvořil silný proud protiváhy k textovému divadlu, mladí mimové často mizí v černých divadlech zaměřených na turisty, a nonverbální divadlo se tak v povědomí spojuje s komerčně zaměřeným hraním. Tento prostor chceme zaplnit,“ řekl dramaturg v narážce na to, že festival Čtyři dni v pohybu je součástí dlouhodobého projektu Evropa v pohybu, který počítá s hostováním zahraničních umělců v delším čase a s jejich možností pracovat v našich podmínkách, a konfrontovat tak různá divadelní východiska.

Martina Klapalová, Mladá fronta DNES / 11.11.1997

Čtyři dny v pohybu představily nezávislé

Druhý ročník pražského festivalu nezávislého divadla Čtyři dny v pohybu proběhl v klubu Roxy a Divadle v Celetné. PRAHA – Program festivalu představil několik nadstandardních představení vedle nevyzrále tápajících (Nina Mešková, Mostarski Teater Mladih) a odvozených (Gregor Kamnikar, Lenka Dřímalová Company, Suen Butoh Company). K tomu nejlepšímu patřilo představení The Voyage skupiny Lithunian Dance Information Centre, vedené mladou režisérkou Birute Marcinkeviciuteovou. Jeho příznačným motivem byla pár vteřin trvající zastavení, jakési fotografické momentky, věnované vzpomínkám spíše pochmurným. I v jiných představeních Čtyř dnů se tento motiv, jakési pozastavení nad rodinným albem, příznačně objevil. Proto také jediná rekvizita pěti tanečníků v černém civilu tančících/netančících v černém prázdném prostoru, totiž kufry, nesmí být posuzována jako něco, co už tady bylo , ale jako archetypální symbol vyděděnectví, typického znaku Evropy našeho století. Kolik nejrůznějších diaspor se potuluje světem, kolik fotek z emigrace ukrývají rodinná alba. Litevci vystihli tento zážitek tvarem graficky čistým, přesným a křehkým jako náhodně zaslechnutá slova, vyměněné pohledy,bezděčné doteky, které se v osudové chvíli mohou vrýt jako neodbytná momentka. Velký úspěch sklidila The Moving House Theatre Company z Maďarska s Beckettsongs. Mladí Maďaři předvedli hudební humor s nádechem studentské recese a poťouchlým odvoláním na Beckettovy texty. Byl to takový Šum svistu v existenciálnímu hávu a bez povinností být líbivý. Axe Group patří do okruhu herců, tanečníků, hudebníků a výtvarníků z Petěrburku, navzájem propojených, z nichž se rekrutovala slavná skupina klaunů Liceději nebo Děrevo. V představení Catalouge of Hero se představili její zakladatelé: Maxim Isajev a Pavel Semčenko. Katalog hrdiny je proměnlivou skladbou, sestavenou z etud na téma hrdina ikon, pomníků, hrdina, symbol. Sled etud, počínaje Zrodem hrdiny, je realizován v krátkých výstupech, založených na absurdně technicistních, dosti komplikovaných tricích. Oblíbeným živlem obou výtvarníků a klaunů sui generis je oheň. V etudě Ohnivá literatura např. sedí při svíčce u stolku spisovatel a za zvuků hudby z Čajkovského Louskáčka kouří a píše. V zamyšlení vloží prst do ohně svíce; ten vzplane. Postupně mu tak vzplanou všechny prsty. Ohnivým prstem píše do knihy ohnivé písmo, vzplane text knihy, vzplane kdeco, spisovatel je obklopen ohnivou literaturou. A taková maličkost – ty prsty performera, namočené do acetonu, hoří a bolí doopravdy, herecký výraz bolesti je nelíčený. Nejde však o bolestínské divadlo, ale o divadlo plné jemného humoru, založeného na přesném timingu absurdních akcí. Hlediště obou divadelních sálů byla plná, přestože program prezentoval i čtyři produkce za večer, vedle doprovodných akcí, videoprojekcí, jazzových koncertů a výstavy kreseb Tadeusze Kantora, jednoho z věrozvěstů divadelní avantgardy.

Nina Vangeli, Lidové noviny / 17.11. 1997

––

2004

Festival ve Stromovce

(stan u Šlechtovy restaurace) a Alfred ve dvoře

4+4 dny v pohybu

„Atmosféra pouličních exhibic a šarvátek dívčího gangu… Šest tanečnic ve strhujícím rytmu živých bicích… Téma virtuozity, svobody, sesterství… Ženská bouře jako velké finále…“ Takové jsou charakteristiky inscenace The Language of Wals izraelských choreografů Roniho Havera a Guye Weizmana, která zítra, 21. května ve 20.30, ve stanu u Šlechtovy restaurace v pražské Stromovce zahájí 9. ročník divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu.

Již po deváté, poprvé však na jaře, se uskuteční v Praze festival soudobého divadla 4+4 dny v pohybu.

Festival mapuje světové i naše divadelní dění, jež se programově odehrává mimo divadelní sály a divadelní budovy. Každoročně obsadí zúčastnění performeři nějakou divadlem dosud neobjevenou lokalitu či opuštěný objekt, a tam po 4+4 dny nabídnou divákům netradiční, většinou taneční a pohybové divadlo.

Letos se festival odehraje ve Stromovce, v cirkusovém stanu postaveném na louce u Šlechtovy restaurace. Část se bude konat na „scénách pro nové divadlo“, v Divadle Alfred ve dvoře a v NoD. Běhěm osmi dnů na něm vystoupí umělci a seskupení z Česka, Izraele, Nizozemska, Francie, Mexika, Slovinska, Německa, Itálie, Rumunska, Švýcarska a Slovenska. O festivalu kdysi řekl scénograf Michal Caban: „Baví mě na něm, že přiváží mně neznámé umělce s mně neznámým uměním do mě neznámého prostředí. Proto si jej, pokud to bude možné, nenechám nikdy ujít.“

Kdo chce vědět, co dnes hýbe nezávislým, hledajícím, žívým, „alternativním“ divadelním uměním, najde to v následujících osmi květnových dnech ve Stromovce. Od 12 hodin do hluboké noci bude navíc denně přístupný „alternativní“ BARherbBAR s „alternativní“ obsluhou českých performerů.

Podrobný program festivalu, jehož je Právo mediálním partnerem, najdete na www.ctyridny.cz.

Právo, 20. 5. 2004

 

Divadelní experiment stále žije

V pátek skončil devátý ročník pražského mezinárodního divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu. Během osmi dnů se na něm představilo šestnáct divadelních uskupení z mnoha zemí Evropy a dokonce i Mexika.

Festival se zaměřuje na netradiční prostory a programově střídá místa svého konání, letos se konal v Královské oboře Stromovka, v Divadle Alfred ve dveře a experimentálním prostoru NoD klubu Roxy. Dramaturg festivalu Pavel Štorek pozval hlavně soubory zaměřené na multimediální projekty. Performeři využívali v hojné míře živé video nebo předem připravené videonahrávky, často také netradičním způsobem pracovali s hudbou, deformovali svůj hlas, pohyb doprovázeli industriálními zvuky nebo experimentálními zvukovými smyčkami.

Pozvané inscenace však měly velmi nevyrovnanou úroveň. Jedním z nejkvalitnějších bylo hned úvodní vystoupení nizozemského souboru Guy&Roni Club The Language of Walls. Šest pohybově zdatných, technicky skvěle vybavených tanečnic nabídlo syrové, dynamické představení pné smutku, osamělosti i depresí, jež vedou ženy až k úvahám o sebevraždách. Temné okamžiky byly nahlíženy z mnoha stran, někdy artaudovsky krutě, často ale i humorně a s nadhledem. Vrcholem byla střední část využívající trojdílnou skříň, v níž v dokonalé synchronizaci „tančili tři opouštěné dívky“.

Zvukově originální byl scénický koncert švýcarské skupiny Compagnie Drift, jež ve svém představení Sound Machina pracovala s různými elektronicky deformovanými zvuky a zpěvem. Současně využívala i střídání různých forem výtvarných videozáznamů, čímž dodávala své produkci humor a poezii.
Zklamání přinesly italské performerky. Feministický soubor Gohatto nabídl jakousi chladně rituální produkci inspirovanou životem Johanky z Arku, tanečnice Aline Nari se v představení Air Suite zaměřila na svět dospívající dívky. Obě produkce však byly příliš zahleděné do sebe a chyběla jim umělecká vyspělost. Obdobné problémy vykazovaly i některé další produkce, bohužel i premiéra pražského souboru Orelsko nazvaná Ada&Pter. Je škoda, že účast domácích performerů dramaturgie festivalu proti minulým ročníkům omezila i že se vzdala svých site-specific projektů, tedy různých divadelních a paradivadelních akcí připravených přímo pro daný čas a prostor, zvlášť když se mnohá představení odehrávala na domácích scénách divadelní alternativy.

Přes uvedené výhrady je festival stále jedním z nejdůležitějších u nás, přináší totiž do Česka současné divadelní myšlení a experiment.

Vladimír Hulec, Právo, 31.5. 2004

––

2003

Festival v areálu bývalé cihelny

Festival Čtyři + čtyři nabízí divadelní hypermarket

Doslova divadelní „hypermarket“ prý bude připomínat osmý ročník festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu, který se letos koná od 24. do 31. října. Obří nákupní centrum v první řadě připomíná rozlehlý objekt bývalé cihelny v Šáreckém údolí v Praze, kam letos organizátoři festival umístili. Přehlídka se tak po loňské zastávce v divadle Ponec vrací do netradičních syrových prostor.

Také letošní koncepce spojující tanec, fyzické divadlo a hudbu evokuje hesla obchodníků „vše pod jednou střechou“. V cihelně diváci navštíví hlavní představení, drobné akce ve festivalovém Hiberbaru, koncerty či ukázky současného českého videoartu. V hale vzniknou tři scény, srdcem festivalu bude právě bar, který oživí umělecké sdružení jednotka skeči na téma hibernace. „Hibernace souvisí s podzimem, kdy se vše ukládá ke klidu a nastává určité zmrtvění. Zároveň by hibernace mohla být východiskem pro živou kulturu, kterou válcuje masová produkce,“ žertuje Tomáš Žižka z organizačního týmu.

Festival představí rekordní počet dvaceti produkcí, z toho čtyři premiéry. Poprvé na Čtyřech dnech vystoupí Japonci, například Tanno Ken’ichi, žák Mina Tanaky, inspirující se punkem, nebo nový objev alternativního divadla Hiroaki Umeda, jenž se zabývá videoartem. Z Británie přijede skupina New Art Club, která přiveze satirický bedekr historie moderního tance nazvaný this is Modern. „New Art Club kombinuje tanec, fyzické divadlo i žánr stand-up komedie, která je postavená na slově. Nicméně skupina slíbila, že se část textu naučí česky,“ říká programový ředitel Pavel Štorek. Představení je prý určeno všem kromě tanečních historiků. Z domácích souborů se festivalu zúčastní například skupina Krepsko s improvizací pro pětadvacet žen různého věku i profesí či Halka Třešňáková s novou inscenací.

Čtyři dny se letos naposled konají na podzim, příští ročník se uskuteční v květnu. „Podzim je festivaly přehuštěný. Na jaře využijeme také exteriéry,“ vysvětlil Štorek.

 

Mladá fronta DNES 16. 10. 2003

Již po deváté se ve dnech 24.-31. října v Praze konal festival Čtyři + čtyři dny v pohybu zaměřený na pohybové divadlo v neobvyklých vesměs industriálních prostorách. Letos tím „obsazeným prostorem“ byl centru dosud nejvzdálenější objekt – prázdná výrobní hala v Šáreckém údolí. Denně se v ni konala dvě až tři představení plus koncert, místní bar obsluhoval divadelní soubor Jednotka. Festival opět dokázal svou „kultovnost“. Vystupující i diváci tvořili jakési „společenství zasvěcených“, kteří si vzájemně předávájí tajné depeše, dorozumívají se jen očima cí doteky prstů, nečekaně se objeví a zase v chladné noci zmizí. Mezi zahraničními performery dostal letos významný prostor japonský underground. Jednou z vystupujících osobností byl i Tanno Ken’ichi. Šokoval punkových zjevem i krátkými pohybovýmičísly na hraně až dětinské naivity, šílenství a punkové rebelie.

Vladimír Hulec, Divadelní noviny

––

2002

Emoce, obrazy a computery v pohybu

Sedmý ročník festivalu 2+4 dny v pohybu, který kříží hudbu, divadlo a výtvarné umění, se uvedením hlavního programu v Ponci a Divadlu Komedie jako by odklonil od své předchozí specifiky.

Festival totiž opustil předchozí působiště – městské nebo industriální prostory, které přestaly sloužit svému účelu. Organizační tým vedený Pavlem Štorkem však dělal co mohl, aby Ponec, alespoň tam, kde to bylo možné, přetvořil k obrazu 4 dnů. Architekt Krištof Kintera natřel fasádu oprýskaného Ponce na růžovo a ozdobil ji i se vstupním schodištěm jako marcipánový dortík, do nějž se vstupovalo skrze vyříznutou obrovskou siluetu ve tvaru lidské postavy, jak jinak než v pohybu.

Poetická výpověď o stáří Vrcholy programu se jako u hyperboly objevily na začátku a na konci. Zahájení patřilo německému choreografu Janu Puschovi, který ve třech sólech s názvem In to the Blue naznačil nové výrazové a významové možnosti digitální projekce v kombinaci s živým lidským tělem. Efektní choreografie provedené třemi různými tanečníky se zabývaly tělem – jeho formálními parametry, poznatelností či prožitkem lidského života skrze tělo. Ve spolupráci s projektem Kanadské sezony v Praze bylo uvedeno představení Somalia Yellow kanadského experimentálního souboru One Yellow Rabbit. Výpověď skutečného člověka – výtvarníka, kapitána Allana Hardinga MacKaye, o nedůstojném působení kanadské armádní mírové mise v Somálsku, byla zajímavou, ale poměrně krotkou uměleckou reflexí tragických událostí z roku 1993. Hudební skupina Velma ze Švýcarska nadchla diváky nejen svým zvukovým světem, ale i vtipně pointovanou performancí, v níž se diváci stali obětí hry s časem, zvukem a obrazem. Produkci 4 dnů se v letošním ročníku podařilo uvést i dvě české premiéry. V Divadle Komedie nastudoval Jan Nebeský novou hru Egona Tobiáše Je na čase, aby se TO změnilo. Skutečným vrcholem festivalu však byla česká premiéra choreografie Otázka pro příští rok Kristýny Lhotákové a Ladislava Soukupa. S Ivou Gottliebovou, paní, která se ve svých 77 letech ocitá poprvé na jevišti, vytvořili představení inspirované jejím osudem, současnými i minulými zkušenostmi. Z tanečních, pohybových obrazů a krátkých textů se skládá krajně osobní, dojemná báseň. Konfrontací mladé tanečnice a staré ženy se vysloví vše o lidském životě jakoby v jednom okamžiku. Je to okamžik, který není lehké unést. V dnešním světě ovládaném kultem mládí se Kristýně Lhotákové a Ladislavu Soukupovi podařilo autenticky a poeticky promluvit o stáří. Iva Gottliebová je skutečná hvězda, která jednou provždy vstoupila do historie taneční alternativy a přitom se mimoděk postarala o naše duše.

Lidové noviny, Kultura, 29.10.2002, Jana Návratová

 

FESTIVAL 2+4 DNY V POHYBU „ZNIČÍ“ KLASIKU

Tanec, pohybové divadlo, performance, literární divadlo. Pražské scény se pro několik příštích týdnů promění v dějiště desítek netradičních představení. V rámci tří mezinárodních festivalů se v české metropoli představí i několik uměleckých souborů světového jména. První z přehlídek, 2+4 dny v pohybu, dnes začíná v Divadle Ponec.

Za svou šestiletou historii proslula nejen obměnami svého názvu (Čtyři dny, 4+4) ale i místem konání. Sedmý ročník se však neodehraje v žádném nedivadelním prostoru – v minulosti se hrálo v tovární hale, pivovaru či v tělocvičně – ale naopak na taneční scéně žižkovského Ponce. Jak však organizátoři prohlašují, i letos se mohou diváci těšit na představení, která rozbíjí tradiční představu o divadelním prostředí. O „destruktivní“ činnosti uvnitř Ponce svědčí i pestře vymalovaná fasáda budovy, kterou má na svědomí – stejně jako stylizovaný bar u vchodu – výtvarník Kryštof Kintera.

Hned úvodní vystoupení naruší přirozené hranice mezi živým tancem a videoprojekcí. Němec Jan Pusch předvede ve třech různých sólech tanec na hraně mezi hmotným a nehmotným, konkrétním a abstraktním, mezi tělem a ideou.

V příkrém kontrastu k precizní práci s tělem Jana Pusche bude zítřejší vystoupení ruské skupiny Akhe Group. Její členové vyznávají „chaos, provokace, rasputinovské vize a čechovovskou ironii“ a jeviště považují za místo kolizí a náhod.

2+4 ve svém programu nabídne i dvě premiéry, obě jsou počinem českých umělců. Režisér Jan Nebeský a textař Egon Tobiáš jsou podepsáni pod představením nazvaném Je na čase, aby se TO změnilo. V Divadle Komedie, kde se premiéra v neděli 20. 10. uskuteční, vystoupí David Prachař a Miloš Mejzlík.

Po úspěchu ve francouzském Belfortu se svým novým projektem Otázka pro příští rok představí tanečnice Kristýna Lhotáková a hudebník Ladislav Soukup. Spolu s nimi vystoupí v české premiéře i sedmasedmdesátiletá Iva Gottliebová. Otázka pro příští rok je totiž inspirovaná jejím životním osudem. Kristýna Lhotáková tak navazuje na své předchozí projekty, ve kterých si všímá detailů lidského chování.

Na přehlídku 2+4 dny v pohybu na konci října naváže festival Konfrontace. Program obou pořadů obohatí projekt Kanadská sezóna, který v Praze představí několik předních souborů severoamerické země.

2+4 dny v pohybu, Divadlo Ponec, Husitská 24a.
Podrobný program na adrese www.ctyridny.cz
Cena vstupenek činí 200 Kč.

Hospodářské noviny, Magdalena Váňová, 16.10.2002

––

2009

Recenze 4 + 4 dny v pohybu a Místa činu I.

Divadla přelidněného světa

…těžké jádro festivalu tvořila série představení z oblasti postdramatického divadla, zejména divadla tanečního. Objevila se tu jména mezinárodně uznávaných tvůrců a souborů, která jsou v České republice dosud neznámá nebo známá jen dotykově vedle v Praze již známého Teatru Cinema z Polska…

… Chtít vypěstovat davové instinkty či naopak jim uniknout až na onen břeh, zařadit se do parademarše nebo propadnout pohybové anarchii, to vše jsou reakce těla na situaci přelidněného světa. Festival 4 + 4 dny v pohybu přiložil ucho na jeho upocenou hruď a provedl diagnózu. Vyšvihl se letos na českého divadelně-festivalového tygra…

Nina Vangeli, Svět a divadlo, prosinec 2009

 

Dvakrát Čtyři dny v pohybu

…site-specific projekty probíhaly v rychlém sledu po celých osm dní, mapovaly jak prostor uvnitř budovy, tak okolí stavby. Tzv. „city vycházky“ s různými osobnostmi byly všechny v předstihu vyprodány, až se zdálo, že architekturou a zájmem o ni žije velká část příznivců festivalu. Úplný závěr pak patřil diskuzi o díle a odkazu Karla Pragera, následované sofistikovaným herecko-uměleckým projektem Jána Mančusky Neviditelný – Hraní v sekvencích, prezentovaným na vnitřním schodišti. Záměr organizátorů festivalu, v šíři zmapovat potenciál budovy s neustále se měnící funkcí-náplní a změnit zažité stereotypy jejího vnímání, zněl v začátcích neskromně. Po skončení akce se dá říci, že ačkoli divadelní projekty typu site specific mají v našem uměleckém prostředí za sebou teprve první desetiletí, publikum se stále vzrůstajícím zájmem akce tohoto typu sleduje.

Eva Červinková, era 21, říjen 2009

 

Vladimir 518, David Vrbík, Ondřej Anděra – SPAM Karel Gott Prager

Monumentální Sněmovnu národů bývalého Federálního shromáždění, která je sama architektonickým otazníkem, pohltil Vladimír 518 svým audiovizuálně laserovým dokumentem o kontroverzním architektovi Karlu Pragerovi. Digitální obrazy skic, črt a návrhů někdy až šílených architektonických vizí Karla Pragera (pyramida na Staroměstském náměstí) tapetovaly, rozšiřovaly, nafukovaly či naopak prohlubovaly celý interiér prostoru. Pod nimi jako mágové řídili vše tři titěrné lidské faktory – Vladimír 518, Ondřej Anděra a David Vrbík. Vibrace a dunění hudebních samplů Ondřeje Anděry brzy prostoupili do našich těl a zapojili nás tak aktivně do hry. Opravdu netradiční podívaná. Jen pravda, milovníka architektury asi tento SPAM nakazí ještě o něco více než tanečního kritika.

Markéta Faustová, Taneční zóna, 22. října 2009

 

Yasmeen Godder tančí na vlně coolness

Izraelská tanečnice a choreografka Yasmeen Godder vytvořila ve své inscenaci s názvem Singular Sensation odvážnou studii lidského chování a vzájemných sociálních vazeb. V zakřiveném prostoru „U rampy“ dochází k postupným konfrontacím pěti tanečníků, kteří modelují vyhrocené či kontroverzní situace. Na povrch tak vyplouvají předsudky, atavismy a další zasuté mechanismy našeho chování. Taneční jazyk je eklektický, univerzální. Některé z obrazů přitom evokují atmosféru jazyka coolness dramatu. Singular Sensation v sobě totiž, stejně jako repliky cool dramatu, ukrývá sdělení, že pod drsnými slupkami člověk obvykle skrývá křehké a zranitelné jádro.

Julie Kočí, Taneční zóna, 22. října 2009

––

2006

….. Vada náprava, oprava, problém, diagnóza, výzkum, laboratoř: heslo Svět bez Kazu? si výtvarnící, architekti, tanečníci, světelní designéři, hudebníci a dallš umělci, kteří se uvnitř domu sešli , přetvořili po svém…. Půvabné na domě v Jungmannově ulici je, že tam často zašli lidé, kteří o existenci festivalu neměli ponětí. A tak jedenáctý ročník Čtyř dnů spnil svůj cíl: oživit veřejný prostor uměleckou akcí tam, kde ji obyvatelé Prahy nečekají.

Veronika Bednářová, Reflex

 

„Sledujete-li Thaddeuse Phillipse na jevišti, máte stejný pocit jako při omámení drogou,“ napsali v revui The Philadelphia Inquirer. Předpokládám, že tato charakteristika bude plat neje toto představení, ale na všechny produkce festivalu. Asoučasně je to myslím to nejlepší doporučení.

Vladimír Hulec, kulturní průvodce časopisu Reflex

 

Co vás zaujalo ve vašem oboru?

V posledních týdnech určitě festival 4+4+4 dny v pohybu. Mohutné skloubení divadla a vizuálního umění , skvělá atmosféra.

Jiří Ptáček, šéfredaktror časopisu Umělec, pro Reflex

 

Tak jako v minulých letech plánuje poředatel představit široké veřejnosti a především obyvatelům Prahy unikátní divadelní projekt vytvořený pro určitý prostor, který pojímá celou lokalitu v různých souvislostech, čerpá z nalezeného místa a jeho genia loci. ….

Listy Prahy 1

 

Když před necelými deseti lety, v prosinci 1996 začínal, trval skutečně čtyři dny a zaměřil se – tak je tomu dodnes – na osobnosti současné performing arts….Festival obsadí nějakou divadlem dosud neobjevenou lokalitu či opuštěný nebo k jiným účelům postavený objekt a tam se performeři a další umělci se svými diváky usadí jako sváteční squatteři.

Právo

––

2005

….Festival 4+4 dny v pohybu ani letos nezklamal výběrem neobvyklého prostoru pro experimenty s pohybem, tancem, divadlem a digitálními médii. Letošní desatý ročník do toho zcela originálně zapojil také neobvyklé vůně a teploty, od extrémního tepla po chlad, různé taktilní vjemy a nejlepší pražský orchestr zvuků zoo, které jsou pro běžného návštěvníka často nezařaditelné….

Denisa Kera, Lidové noviny

 

Ojedinělý divadelní projekt připravili pro pražskou zoologickou zahradu pořadatelé divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu. Dnešní zahajovací večer patřil představení nazvanému AniKočkaAniPes, na kterém se podílí pět desítek herců, tanečníků a výtvarníků; program se v zoo opakuje ve čtvrtek. Stejně jako na dnešní večer jsou však i na druhý den všechny vstupenky vyprodané….

Markéta Horešovská, ČTK

––